CHRIS HILL
Postcards, 1995-97
Czech version

Dear K.,
Here, back in the U.S., I am thinking about the media art, public performances, samizdat video news magazine tapes, and television programming immediately post-1989 that we saw together--those projects that were produced in East-Central Europe during 1988-92. For me these tapes are remarkable public landmarks. They represent public stages that so-called artists and ordinary citizens directed or commanded for their necessary communications under circumstances that were extremely risky before 1989. Even after 1989 the risks, while different, are significant because the economy, the media industries, and independent media micro-cultures are so volatile and remain vulnerable to colonization by transnational interests. I've heard many first hand accounts of the 1989 changes that feature descriptions of events that challenged the concentrated political, economic and cultural power of telecommunications in some way--provocations at TV facilities, mass demonstrations in response to media legislation...In all of the work that we saw by artists and independent TV producers, communications practices were being questioned and repositioned in some way through the self-authorized productive activities of the media makers. I think it is very important for American audiences to see this work.
Yours,
C.

Dear J.
During my stay here in the Czech Republic, I find myself fascinated with postcards. The new ones collectively constitute a sort of map to the city. They call attention to what seem to be the celebrated public places or local spectacles, which are in any case, the public spaces of the local residents' imaginations, or at least those features that can be shared with visitors like me. In a way these postcards function like television-they are widely available and accessible spectacles, and they map our shared imaginary landscapes. Of course many people here leave the city for their cottages on the weekends, and those cottage landscapes seem much more private and less likely to be shared with visitors. Maybe that's where people feel their speech and activities can be less guarded and uncensored.

These spectacular sites must be owned by the national or local governments, the public servants. I wonder if they qualify as public space in the legal world or only in the public imaginary. For example the issue of free speech which is, as you know, protected by law on public streets and parks and on cable TV in the U.S., has not emerged as a critical issue in conversations I've had with people here. I know it's dangerous to generalize and that some people are becoming fabulously wealthy by identifying exploitable resources, but many of the people that I've spoken with about art and independent media here seem to reference something which is more of a collective awareness about available resources, both cultural and material, a sense of former?still? shared ownership of these spaces. I wonder how many people would agree that cultural equivalences could be made between historical landmarks, parks and nature preserves, and telecommunications spaces?
Yours,
C.

Dear D.,
I've found a great used book shop in Brno that sells old postcards very cheaply. Most of them are very ordinary cards from places people tended to go on holiday with family or fellow workers--hot springs, the Tatras for hiking or skiing, family summer camps-whose pictures tend to be more informative than spectacular. They are less about mapping a particular place and more about transmission, the transmission of a message from someone who has made a trip, who has resituated him or herself and are offering a new perspective. Also in these book shops you can usually find collections of cards from foreign countries. I'm particularly intrigued with these, because it's not uncommon to find in those bins an old postcard from Niagara Falls. As someone who has been a longtime resident of the Niagara Frontier (that 20 miles stretch along the Niagara River including Buffalo), I can look through almost any collection of old postcards in any part of the world and expect to find pictures of home.
Yours,
C.

Dear B.
You must understand that these interviews are very specific to time and place. Some of them involved extensive translation when they were recorded, and even when we spoke directly in English, it was often necessary to negotiate cultural references because of different histories with concepts such as public space, art, free speech, and public bureaucracies and private institutions. And the edited versions involved another set of translations. Did you know, for example, that the English word for "explore" is often translated into Czech as "invent?" The notion of wandering attentively through uncharted territory apparently resonates to different cultural and psychological phenomena. But I think that it's valuable to document such shifting conditions through the interviews which then can be repositioned to participate in some contested public space, a media channel most likely, which must be continually reinvented.
Yours,
C.

Chris Hill is a media curator, teacher, and artist. She coordinated the video program at Hallwalls Contemporary Arts Center in Buffalo from 1984-95, and worked with public access cable TV in Buffalo for many years as a producer and board member. She now teaches in the Communications Department at Antioch College. In recent years she has taught in the Video/Multimedia/ Performance Studio in Brno, Czech Republic, and in SUNY Buffalo's Department of Media Study, and in conjunction with the Video Data Bank (Chicago) curated a 17-hour collection "Surveying the First Decade: Video Art and Alternative Media in the U.S. (1968-1980) ".

Dana Recmanova, who translated these interviews, is a student of Mass Media Communications in the Faculty of Social Sciences at Charles University in Prague.


 

CHRIS HILL
Pohlednice, 1995-97

English version

Milá K.,
tady, zpátky ve Spojených státech, přemýšlím o mediálním umění, veřejných performancích, samizdatových videových magazínech a televizním programu těsně po roce 1989, o všech těch projektech, které jsme spolu viděly, vytvořených ve střední a východní Evropě během let 1988-92. Pro mě ty vzpomínky znamenají pozoruhodné veřejné mezníky. Představují veřejná jeviště, která takzvaní umělci nebo běžní občané organizovali nebo řídili pro nezbytnou komunikaci za podmínek, které byly před rokem 1989 neobyčejně nebezpečné. Dokonce i po roce 1989 se to nebezpečí, přestože odlišné, zdá stále výrazné, protože ekonomika, mediální průmysl a nezávislé mediální mikrokultury jsou tak nestálé a snadno zranitelné vzhledem ke kolonizaci transnárodními zájmy. Slyšela jsem mnoho postřehů z první ruky o změnách v roce 1989, které vypovídaly o událostech, které nějakým způsobem kritizovaly politickou, ekonomickou a kulturní moc telekomunikací - provokace před budovami TV, masové demonstrace jako odezva na mediální legislativu... Ve všech dílech umělců a nezávislých TV producentů, které jsme viděly, byly způsoby komunikace zpochybňovány a uváděny do jiných kontextů prostřednictvím autocenzurovaných tvořivých aktivit mediálních tvůrců. Myslím, že je důležité, aby tuto tvorbu viděla americká veřejnost.
Tvoje,
C.

Milý J.
v České republice mě fascinují pohlednice. Ty nové utvářejí společně jakousi mapu města. Upozorňují na něco jako veřejná výstavní prostranství nebo místní zajimavosti, což je vždy v představách místních obyvatel veřejný prostor anebo rysy města, které mohou s nimi sdílet návštěvnící jako jsem já. Svým způsobem ty pohlednice fungují jako televize: jsou snadno dosažitelnou a přístupnou podívanou zaznamenávající naše společné imaginární krajiny. Samozřejmě, spousta lidí tady odjíždí na víkend z města do svých chat a tamta chatová krajina se zdá být svobodnější a pravděpodobně méně sdílená s návštěvníky. Asi jsou to místa, kde lidé cítí, že jejich slova a činy mohou být méně střežena a necenzurována.

Ta okázalá místa musí určitě patřit národní nebo místní správě, veřejným službám. Zajímalo by mě, jestli jsou ustanoveny jako veřejný prostor i v legálním světě, nebo pouze v představách veřejnosti. Například svoboda projevu, která je, jak jistě víš, ve Spojených státech chráněna na veřejných ulicích a v parcích a kabelové televizi, se tady vůbec jako kritické téma v rozhovorech s lidmi neobjevuje. Vím, že je nebezpečné zevšeobecňovat a že někteří lidé pohádkově bohatnou díky tomu, že dovedou rozpoznat využitelné zdroje, ale mnoho lidí, se kterými jsem mluvila o umění a nezávislých médiích, poukazovalo na to, co se zdá spíše něco jako kolektivní vědomí o dostupných jak kulturních, tak materiálních zdrojích ve smyslu dřívějšího, stále společného vlastnictví těchto míst. Zajímalo by mě, kolik lidí by souhlasilo s tím, že různé kultury lze srovnávat podle historických mezníků, parků a přírodních rezervací a telekomunikačního prostoru.
Tvoje,
C.

Milá D.,
našla jsem v Brně krásný antikvariát, kde prodávají velmi levně staré pohlednice. Většinou jsou to úplně obyčejné fotografie míst, kam lidé jezdívali s rodinou nebo spolupracovníky na prázdniny... teplé prameny, Tatry, rodinná letoviska. Ty fotografie jsou spíše informativní než okázalé. Ani tak moc nezachycují samotné místo, jako jsou sdělením. Vyslanou zprávou od někoho, kdo vykonal cestu, přemístil sám sebe a nabízí novou perspektivu. Taky tady v antikvariátech můžeš obvykle najít sbírku pohlednic z cizích zemí. To mě přitahuje obzvlášť, protože není vůbec neobvykle v těch krabicích najít staré pohlednice s Niagárskými vodopády. Já, která už dlouho žiju na břehu Niagáry ( na těch dvaceti kilometrech rozpínajících se podél Niagáry včetně Buffala), se můžu probírat skoro jakoukoli sbírkou starých pohlednic kdekoli na světě a předpokládat, že najdu fotografie svého domova.
Tvoje,
C.

Milý B.
rozuměj tomu, že tyto rozhovory jsou velmi svázány časem a místem. Některé prošly značnými překlady při nahrávání, a dokonce i když jsme hovořili přímo anglicky, často bylo nutné upřesňovat kulturní odkazy kvůli odlišné historii - např. pojmy jako veřejné prostranství, umění, svoboda slova, veřejné byrokracie a soukromé instituce. A upravené verze vyžadovaly další překlad. Víš například, že anglické slovo "explore" (zkoumat, prozkoumat) se často do češtiny překládá jako "invent" (vynalézt, nález)? Představa pozorného procházení neznámým územím zřejmě odpovídá odlišným kulturním a psychologickým významům. Stejně si ale myslím, že má cenu zachytit tyto přechodné podmínky prostřednictvím těchto rozhovorů, jež pak mohou být přemístěny do nějakého diskusního veřejného prostoru, nejpravděpodobněji na nějaký mediální kanál, který musí být neustále obnovován.
Tvoje,
C.

Chris Hill je mediální kurátorka, učitelka a umělkyně. V letech 1994-95 koordinovala videový program v Hallwalls Contemporary Art Center v Buffalu a po mnoho let pracovala pro veřejně přístupnou kabelovou televizi v Buffalo jako producentka a členka rady. V současné době vyučuje na katedře komunikace na Antioch College. V posledních letech vyučovala v Ateliéru video-multimédia-performance na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a v SUNY Buffalo na katedře mediálních studií. Ve spojení s Video Data Bankou (Chicago) byla kurátorkou 17 hodinové sbírky "Přehled první dekády: videoumění a alternativní média v USA (1968-1980)".

Dana Recmanová, která přeložila tyto rozhovory, studuje obor masová komunikace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.