(at the time of this interview, Benda and Venzara were partners
in Total Vision, Inc., an animation/audio/video studio in Pardubice)
Czech full screen
English full screen

Prague, February, 1996

Interviewed by Chris Hill

CH: So maybe you could talk about Neural TV (NE-TV).

LB: I would like to create a publicly accessible network using the small cable TV networks and land-based TV transmitters. The material could also be accessed by computers through the internet.

CH: So this system will use new telephone lines, or existing telephone lines?

LB: It would be a mixture of existing and new lines. It would change as better technologies were introduced.

CH: Why are you interested in some kind of interactive TV, and what kind of projects will your design produce? Didn't you say that the video produced would be low-definition, and that there would be minimal editing?

LB: The basic idea was that programs produced for this telephone/ television channel must not require much money. In order to accomplish that we would use low definition TV. People would shoot material on consumer cameras and do editing in-camera or no editing at all. The idea is to try to provoke the public into participating.

CH: So the public would be documenting events in their towns?

LB: And they would edit right in camera. We would also limit the length of the material that anyone could contribute to maybe 5 minutes, because if you don't edit and it's too long, it could be boring. We would therefore try to get people to keep their programs concentrated.

CH: You can imagine that there might be an interesting conversation that might be more than 5 minutes.

LB: Yes. Another part of this system will be dedicated especially forinterviews.

CH: Would there be a studio set up for that?

LB: For interviews? Yes. We would try to build small studios just with one camera and some chairs.

CH: So basically the idea would be that people would be able to take out a camera and do short documentation projects. You were saying something recently about how contributing to TV would be a new experience for many people, having to think about being on camera or choosing an event to contribute. Could you talk about that?

LB: Using a camera is still a new experience for most people. More and more people are getting cameras and are making home videos about parties and weddings, etc. And so our idea is to start to building programs from this field of experiences. People would begin by sending materials from parties and gradually we'd encourage them to deal with public questions.

CH: If this programming is going to run over phone lines, and if you're talking about people shooting on VHS, are the tapes going to be as good quality as normal television, or will they be more low definition than that?

LB: Of course, lower definition. It will be bad material from that point of view, but that's not so important. You can think about this channel with its low definition TV as an activator of fantasy, a visual image machine, and that's not bad at all.

Initially the projects will be transmitted by existing telephone lines,just like the still images in the global information systems network. But later projects will be transmitted around by land-based transmission systems or by satellite. This will transmit the best of the community programs.

CH: Could you say more about what you think are peoples' experiences with being on TV and making TV? In the United States this is a problem. People like TV but it's unusual for them to make TV, or to even think that they can make TV. Usually their approach to learning TV production is a little bit awkward because nobody tells people that they should make TV. So when public access places start up, some of the first people that show up are exhibitionists or people that have a really strong message. It seems like it's very difficult to get average people to understand that there is a good reason for them to use these existing telecommunications systems to communicate about local issues publicly.

LB: I think that in a well-functioning system there needs to be a conservative part of the system and an experimental part of system. For example, the conservative part of system depicts life in familiar ways, and the experimental system looks at the future, experiments with multimedia, and so on. And the experimental part of system will be used also by people with messages, maybe by madmen, maybe by artists. You never sure which one you are.

CH: A friend used to say that the strangest collection of people in the city were the people that hung out at the public access station.

LB: Humans are strange.

CH: Could you say something about your idea that some people who were active in the progressive local situation in the '70s and '80s might find this kind of project interesting now? Or would it be an interesting project to interview people about that period in time?

LB: In Pardubice in the '70s...but what I'm referring to did not only happen in Pardubice, but all over the country. After 1968 [the Warsaw Pact troops invaded Czechoslovakia], and after the optimism was crushed about making a better world through this communist experiment, there was a big disillusionment. People were trying somehow to respond through their private lives, in some way independent from the totalitarian system, in many places--in the cities, in the small villages and farms. In Pardubice, many of these people started to buy the houses in the old part of the city. They were connected by one common thing. They were all anti-communist and they were all listening to the radio Free Europe and the BBC, and writing samizdat and so on. Before the 1989 revolution they had made lots of social actions like weddings and birthdays and parties and so on. After the revolution they started to concentrate on their own lives because it was possible to do so. So some of these people are politicians now, some are journalists, some are working for the city government, some operate very successful companies. The idea for the TV project is to do interviews with them, to make something like a movie from interviews with these people, to ask them to remember their community and think about their activities during this earlier time, and to try and make them be more active now in the present. To encourage them to be more active and to trust each other more.

CH: Could you say something about what this might mean in terms of a sense of local history too?

LB: Yes, now they are very busy now with these businesses and activities. In last 5 years they have lost their history. Before the 1989 revolution they needed each other because there was nothing else to do.

CH: A few days ago a Czech friend asked me if I found what I expected to find here... Actually I think that I expected to find that the people who you just described, those who had been seeing each other every day in pubs for the last 10 or 15 years, that those people would still be working with each other on various projects. As you said, those people are now all having to work and they're very busy and they probably don't have as much time to spend with friends as they used to. Maybe their jobs are more important for them now than they were before 1989, and they have to worry about making money. So when she asked me if I'd found what I was looking for I said--not exactly. She said--well, what you're looking for, that sense of common purpose, used to exist and it doesn't any longer. So maybe this is a new beginning, a new phase that's starting now 6 years after the 1989 changes. People are still trying to feel out what their new relationships are going to be with people under a new system, and it's clear that living within the new system is requiring massive adjustments. What do you think about that in connection with these people that you're talking about in Pardubice?

LB: I was talking just yesterday with one of these people. This guy worked before the revolution for Tesla, the company that produced the famous radar system used by all communists' systems across the world, and he now owns a hardware and software company, one of biggest Czech IT companies in the country. He participated in that earlier version of parallel society. He understands art, he understands media art, and he believes in a positive core inside the new technology. So he is very interested in helping us because he has money, he has power, he has technology, but he has no time. He's better at making money, he's a better money maker than me, for example.

CH: This would be someone who shares a certain feeling and someone from Pardubice which is a small city, so this would be an example of a new relationship that would be possible.

LB: He's just one example. Maybe something could happen now or perhaps something could happen later.

CH: You're referring to his relationship to Neuronal TV.

LB: It's Neuron TV, but it will be called NE-TV. The idea is that this is a neuron [also "ne" means "not" in Czech, so in Czech it will also read as "NO TV"].

CH: And so it is a model which could grow like neurons. It could exist in many different places. It could start in Pardubice but it could grow and extend to any community in the country that was willing to support one of these modest technology stations.

LB: Yes, and by definition, it would be a small, low-power transmitter, low watts, for small communities and villages.

CH: Also in a lot of these villages wasn't there already a practice in place where city governments would install loud speakers to make announcements? Could you describe that?

LB: They used these loud speakers during the former times. It was a famous network. They use it for marching music and for propaganda. So I think that people in these communities will be able to understand what media means now and eventually how to make media. Also because all of us have been living under the influence of televison which is conservative.

CH: Could you describe Pardubice briefly?

LB: Pardubice is a small city but not small city for Czech Republic. It's one of the 10 biggest cities, about 100,000 people. The development of electronics in former Czechoslovakia was done at Tesla Pardubice-- TVs and radios and radar and cellular phones and satellite receivers, and also computers. The other factory is Synthesia, famous for Semtex, and still producing a wide spectrum of chemicals from drugs to explosives. Because of this I think the city has special atmosphere, a kind of futurist atmosphere. The most important chemicals in this factory are not Semtex but organic chemicals, and organic compounds are the first step toward making life.

CH: So out of this sea of inorganic chemistry they're forming a nervous system.

LB: Right, something more sophisticated.

CH: That's a good story. I think it's better than the story about the founder of Pardubice whose horse was cut in half while fighting in Italy.

LB: Another good story about Pardubice refers to its being a famous city for gingerbread, for hundreds of years. You know there is a tale about a gingerbread house. There are two kids, a small guy and a small girl and they must take something to forest. Eventually they are hungry and the boy climbs up in tree and looks around and finds a small house built of gingerbread. They walk over to the house and they start to eat the gingerbread, but there is a witch in the house who catches them and wants to cook them and eat them. But they are smart and somehow they outsmart her and they cook her. This story for me, is about the dangers of technology. If you want gingerbread or technology, it can turn around and eat you. If you're smart, you can use the technology and invent and so live.

CH: So the witch controlled the gingerbread basically. And the Pardubice gingerbread is really beautiful and fascinating, especially for children.

LB: It's visual, gingerbread, and it in the form of different pictures.

CH: Different mythologies, different picture stories.

LB: Gingerbread comics. Maybe we can make some of those.

CH: That would be a good logo for your project. Children could contribute their own ideas to your gingerbread TV, because they would be completely familiar with gingerbread. And they could use the easiest digital paint program.

By the way, this place where we're now talking, the main post office in Prague, has been my own public access facility since I've been in Prague, because here I can access its communications technology 24 hours a day. It accommodates coins or telephone cards, both local calls and long distance calls and even faxes. Since I don't have a telephone where I'm living, I have to call people repeatedly because they can't call me back. Also if I want to make a long distance call I have to come here because in order to use the telephones on the street, I'd have to carry a lot of coins around with me. Also I can send or receive faxes here anytime. So this has been a kind of public office for me, even though it's cold in here because there's no heat in this hallway, and you have to listen to everyone else's conversations too. Somehow this is the place where I feel I'm a citizen in Prague. I feel like I share the same problems with everyone else here. In this country now (1995) it's difficult to have a telephone installed. Even if Idecided when I first came to the Czech Republic that I wanted a telephone I probably would have been put on a waiting list for two years. I wonder what you think of this place as a public access studio?

LB: Yes, it is. One of the only functioning networks that exists here is between the post offices. It's a one hundred year old internet. But it's changing.

CH: A friend of mine pointed out that the first information superhighway in America was the pony express which was the first post office system. The government, rather than private business, took on the responsibility of developing such as system for its citizens, because it was a common need.

It's interesting to me that for your project in Pardubice, you'd actually start up using existing telephone lines. This kind of situation with all these telephones would need a TV monitor somewhere. You could have a station here in the post office. There's room right here for a NE-TV office.

LB: With a camera.

CH: Maybe you could connect the camera to the phone with a cord, like this telephone receiver (microphone) is connected to the rest of the box, so no one would take it.

(original interview in English)

Lubor Benda is an artist, scientist, and technician. From 1993-96 he was a partner with Jiri Venzara in Total Vision, Inc., an animation/audio/video studio which supported both artists' and musicians' not-for-profit projects as well as commercial endeavors. From 1996 to 1998 Benda was the head of the New Media Laboratory department at the Veletrzni Palac, Center for Modern and Contemporary Art of the National Gallery in Prague. At present, he is freelance computer expert specialising in networks, interactive video and satellite communications.

Pardubice, January, 1996

Interviewed by Chris Hill

CH: Your company works with virtual reality (VR). Who is using VR? How does the VR that you're producing at your studio in Pardubice compare to the top quality virtual reality renderings?

JV: It is top quality. Yes, when you think about virtuality and computer animation, I can say that we produce the top quality of computer animation out of technical necessity. That means that all we have all of the necessary programs and computers and so on, and we are able to make absolutely top quality animation works, but our special work is focused on VR. I can say that animation is not our focus in this technology, but for us it's very important to be able to make excellent 3-D modeling. The main thing is that we use very good models and textures and so on and then combine them into one compact virtual world in the computer.

The main experience of VR is free movement in the space, and this is a special sense of absolute freedom. In this space I don't need any characters or animated objects. But recently many companies are preparing special tools for VR and with these tools, the next step will be to use animation and especially other animated characters, so that I will have the chance to meet walking men in this space perhaps, or moving cars maybe. And now it's possible to meet another live person in virtuality with such technologies as DIS (Distributing Interactive Simulation). I have the opportunity to share the space with other persons, and I am able to watch this person through my display.I think the most important thing for me, for other persons it could be different, but for me it's very important to have a sense of absolute freedom in this space.

CH: What are your inspirations when you design the spaces?

JV: I am thinking about first inspirations, so maybe I'm thinking of the equation between freedom and space. I mean space as the cosmos. In one of the first very interesting books about virtual reality it was written that a man had a chance to fly through space and take in his hand planets and stars and so on. It was a very nice fantasy, so the first inspiration was from space naturally. Then we studied more information about VR. We can use real parts of towns or airports and make unusual or impossible actions happen in this space. Some of our projects are absolutely unknown spaces. Now we use modeling from such environments for games.

CH: You mentioned before that you're using some models having to do with a real airport. Could you say something about what real models you use?

JV: You can look at it two ways. We had a job for a company who made mid-sized aircraft, and we modeled airports in Prague and Brno for them. When we were playing with this new technology we needed to make a new airport that wasn't limited to any existing stage, so we prepared our own runways and so on. It was very easy because airport is a very easy architecture complex, 42 or 43 airways, a few building. Another very interesting project involved modeling a coast or large areas of land like the San Francisco Bay area. We were supplied photographs of this area and we had a chance to apply special technologies at different elevations. So one of the examples was that we made San Francisco Bay so that the sea was 800 meters above terrain. Then flying above this terrain is very funny.

CH: And probably horrifying if you live in the Bay area. So do you work a lot with topographical maps.

JV: Yeah.

CH: And that translates fairly directly into the computer program.

JV: Yes, because many of the images are based on very different phtographs supplied by aircraft. We can use not only maps presented in normal form. We can use also infared maps or we can use special map made by special radiolocation technologies and so on.

CH: Have you ever done anything with the city of Prague? I'm curious because my newest map for me has been the one I'm constructing in my head walking around Prague.

JV: In Prague we had a few interesting experiences and we started to model Prague from underground. We have just worked out about 2 or 3 kilometers of the Prague subway, because one of our projects was a simulator for the Prague subway using VR. It was interesting because there were good possibilities for fantasy and for new creations, and finally we made an absolutely different subway than exists in reality; we can make such experiences as the subway going under the sea, and the walls are from glass and behind the walls is water and so on. Or it's possible to go from the Prague subway directly to space. We were playing.

CH: What were your simulation be used for? Is it for the conductor of the trains?

JV: Yes, finally how it looks is that this simulator will be used in two different ways. The first will be for conductors and the second will be for technical personnel, and it will be VR, very good with molecular structures and so on. The second solution will be focused on technical training and it simulates special parts of this train.

CH: One of the things you've been talking about the importance of space. When I was in college I studied with some people who were looking at the way man's perception developed. The professor that I was working with was quite convinced that vision developed primarily through or at least, fundamentally through man's need to be able to navigate through the landscape. For example, some people were proposing that there was Freud's model of personality in which the sexual drive is fundamental for all these various psychological constructions. But my professor's position was moving through the landscape to locate food and safety was primary, even before sex, and therefore the brain's ability to process information about space was fundamental to our being human. I found his theory quite intriguing. As you were talking about space, I was thinking about this fundamental ability of your visual field and your brain to make use of spacial information. It takes not only your eyes but also your brain to manage this.

CH: Something else that I'm interested in is how you came to create the studio that is used for VR, and also other projects, such as dubbing voice tracks for Czech television, and other music and multimedia art projects?

JV: When I heard about many American companies that started simply and then expanded, I thought that maybe I would do something elegant. We started with few computers, and when we started using more advanced technologies, it took 4 or 5 years to get to the place where we were making complex computer animations and so on. One year we were thinking about Silicon Graphics as absolutely magical computers which were not accessible for us, and one year later we had an Onyx computer and Indys with the latest programs and arrays. And the next step was that we started imagining about VR and the next year we had a chance to work on this. I think that we advanced quickly because we prepared projects which were rather fantastic, and also we needed the banks. But the bank didn't know about VR and they were slow to understand exactly how we were working, but finally the bank lent us the money. Before we convinced the clients or the bank, we had to find out how VR technologies were growing and changing every day, and so we had to change our own imaginations about this technology.

CH: My understanding is that you started your computer company out of an accounting service which handled data for other companies.

JV: My own history is that 12 years ago I dove into shallow water and became paralyzed. One year after my accident, I read in the hospital in one magazine about computers. At this time computers were absolutely funny, small boxes, with a few buttons for games, but there were things that interested me like photomontage with nice graphics. I thought I must have a computer right away, so I bought my first computer. Two years after this first experience with a computer, I started to work in Prague for a company as a systems programmer, which I did for six years. In 1990, this company was changed into private company. In 1991 I met for the first time with my new partners. In 1991 we established our own private company and in 1993 we established our first studio, which we started with one computer, one video recorder, and one camera, and since this time we have been growing.

CH: When you started working with computers, were you also doing visual projects? Had you been an artist before that? How did you come to be interested in space?

JV: The first time I was working with computers it was networking and not working with graphics because in these years (1985-1987) as graphics were in the cradle. The first time I encountered computer graphics it was 1989 and 1990, when I met the first version of CD Studio and such programs, and since this time I started to make and work with computer graphics. Since this time also computer graphics have been a part of all my activities.

CH: Another thing that seems interesting about what you've done is that you've employed other people, some of them handicapped, and I don't actually know whether your company is collectively owned or not.

JV: So when we started with the first private company, I had two friends who were also wheelchair users. One of these is my colleague who also dove into shallow water and second partner was formerly a motorcyclist. We established the first private company, these three men. Two years later, we met Benda and the next company was established with him. These people are employees in our companies, and also our friends.

CH: How important do you think it is for people to have access to learning this kind of technology? It sounds like many of your applications are business applications, but you're watching TV now as we speak, in fact, you've got three screens on in front of you, so you're quite aware of what's on TV. Do you think there should be more stuff on TV that is experimental or new technology?

JV: Yes. I think that computers, all this technology for me, were very magical. I had a chance for the first time to see how my things are working, because I wrote many programs in the early years of computer technologies. Just now, computers offer a very good education and new experiences in many, many fields. A few years ago years computers did not have so many applications and on computers were primarily special programs which may not have been interesting for normal people. They were primarily used by specialists. So just now in this time I think that the computer is one of the best machine for improving fantasy and imagination and maybe for improving language technologies and so on. Now I think computers have the same position or a very similar position to maybe radio.

CH: Do you do much with the internet right now?

JV: Yes, I'm working with computer 10 or 12 hours a day, and when I compare it with music maybe or with books, I realize that I don't need books. I means books which aren't computer manuals. It's been at least 5 years since I read my last book. I don't read manuals because the manuals are also in the computers where they are combined with video and sound and so on. Multimedia technologies just now I can say absolutely beat all other technologies.

CH: We've spoken a lot about space. I'm interested in examining the idea of public media space. In the States, public space refers specifically to a place where people can speak freely and of course that freedom of speech is guaranteed by the Constitution. But also for free speech to be a healthy concept, people have to decide that they want to participate in that. This is a problem in the United States because a lot of people sit and watch TV and don't make produce any media, although they are increasingly using the internet. I'm wondering about this because we were talking about different kinds of space. One kind of space that you're dealing with is VR space, which is fairly private.

JV: TV is basically such a passive medium. Someone who wants to make something for TV must buy a special camera and special equipment and so on. When someone buys a computer, he is able to work interactively with this technology. Computers are equipped with windows and with user-friendly programs. Virtuality should be the next step to make easiest communication between human and a non-living computer. When I make one step into the future I can imagine how I have a HMD on my head and someone in another part of world will have a HMD, and we can meet in any virtual space and meet together to look at the space maybe...

CH: Are you actually creating VR programs or are you using other people's programs?

JV: We are working in both ways. We are using professional programs and also we've created our own programs. Because each product is specific, we must decide to make our own code for certain programs. I don't know of any application where it's been possible to use only one professional program without needing to add parts of own code. The same goes for art applications as commercial applications. The fact is that VR is young, so these programs aren't at a stage where it's possible to use them independently. ..

CH: The reason I'm asking this is that I think art with computers involves many different aspects. It's not only the creation of an image or a virtual landscape. Conceptual work is also a major contribution to the arts, and this is where I'm really completely ignorant regarding digital arts because I don't know programming language. If someone points out a new program, I can usually see that difference on the screen, but I'm not able to judge artistry or conceptual leaps in making codes. I'm not a good judge of that because I don't do it. I suspect that one of the things that you're doing, whether you're working on your own projects or you're working with other people, is that you're contributing to the concept of the piece by writing codes.

JV: I think that when any project is prepared, the first stage is answering the question--which tools will we use for this project? Especially in the case of using VR for art projects, the technical framework of these programs is necessary to keep in mind. Sometimes unfortunately the program or the programmers can't work out the solution and it's necessary to decrease the level of imagination...

CH: Is there anything else you want to talk about? Any stories?

JV: I think a very interesting perspective regarding VR is the point of view of people with disabilities, like myself, because this technology can give to us absolutely new dimensions of moving and so on. From my point of view, I loved flying aircraft, and without computers this would be absolutely impossible for me forever. Now, however, I can fly and have the same look at the world as I could from an aircraft. And it's even better, because with VR I can do such movements and actions which are absolutely impossible in normal life.. .

CH: Were you a pilot before your accident?

JV: Not exactly. I had made exams for pilots school, which involved using simulators which were absolutely VR. I took and passed exams for the military academy of pilots, and three days before entering the academy into school, I jumped into the water.

CH: So flying is more than just a metaphor for you.

JV: Yes, I had been flying for two years. It was as an amateur pilot, and before my entry into school I had about 50 or 55 hours in a plane. So I can compare the sensation of VR and really flying, and really the sense from flying simulations and from real experience from the air is very similar and exciting. Before VR technologies had the meaning they carry today, it referred to something like multi-displays and datalogs and so on. I remember my second computer. It was a Commodore and, 8 years ago, on this computer was the first flight simulator that I could see which was a very good quality.

CH: When you're designing VR how close to you come to experiencing it? Are there important physical sensations that you can achieve with VR?

JV: It's very difficult for me to decide what tasks are most necesssary, because especially in last months I lost many hours for my own creative work making decisions for the company, thinking about the things which are not exactly focused on VR unfortunately. In my current lifestyle there are many hours where I must think about the company and businessmen, and not work as a creator of VR environments. For example, a part of every day I work is the American part of the day, because our friends on the east coast of the U.S. are waking up six hours later than we are here, and most of our friends are from the west coast which is eight hours later. So when I finish a normal business day around 4 or 5 PM here I have 1 or 2 hours to take a break, and after this break I'm starting the American part of day. It's new communication. My friends are waking up and I'm saying--good morning!

(original interview in English)

In 1993, having worked previously on a variety of projects using computers and multimedia animations, Jiri Venzara together with Lubor Benda formed Total Vision, Inc., an animation/video/audio studio in Pardubice which supported not-for-profit artists' and musicians' work as well as commercial projects. Total Vision operated from 1993-96 (this studio today exists as Digitalni Svet Ltd. though neither Venzara nor Benda are directly involved). After 1994 Venzara intensified his activities in the area of virtual reality and in 1996 formed Virtual Reality Association Inc., a company which specializes in military and industrial simulations.

(v době vzniku tohoto rozhovoru byli Benda a Venzara partneři
v Total Vision, a.s., animačním/audio/video studiu v Pardubicích)
Czech full screen
English full screen

Praha, Únor, 1996

v rozhovoru s Chris Hill

English version

CH: Mohl bys něco říci o NeuroTV?

LB: Projekt je o vytvoření veřejně přístupné sítě s použitím kabelových televizních sítí a menších pozemních televizních vysílačů. Do vysílání by se dalo zasahovat z Internetu.

CH: Ten systém by využíval nové, nebo již existující telefonní linky?

LB: Byla by to směs existujících a nových linek. Postupně by se to měnilo s příchodem lepších technologií.

CH: Proč se zajímáš o interaktivní televizi a jaký typ programů ten plán zahrne? Neříkal jsi, že to bude video s nízkým rozlišením a s minimálním uplatněním střihu?

LB: Základní myšlenka byla, že programy vyrobené pro tento televizní kanál nesmí být finančně náročné. Abychom toho dosáhli, použili bychom televizi s nízkým rozlišením. Lidé by natáčeli materiál na spotřebitelské kamery a používali by střihu kamery anebo by nestříhali vůbec. Myšlenka byla pokusit se vyprovokovat veřejnost k účasti.

CH: Takže veřejnost by dokumentovala události v místě svého bydliště?

LB: A stříhali by přímo na kameře. Také bychom omezili délku materiálu, tak aby se na každého dostalo řekněme 5 minut, protože když se nestříhá a je to příliš dlouhé, tak to může být nudné. Proto bychom se snažili lidi přimět k tomu, aby udrželi své programy soustředěné.

CH: Lehce se dá představit zajímavý rozhovor, který bude delší než 5 minut.

LB: Ano. Jiná část tohoto systému bude věnována výhradně rozhovorům.

CH: Bude k tomu zřízeno studio?

LB: Pro rozhovory? Ano. Zřídili bychom malé studio jen s jednou kamerou a několika židlemi.

CH: V zásadě tedy hlavní myšlenkou je dát lidem možnost vzít kameru a vyrobit krátký dokument. Říkal jsi něco o tom, jak by bylo pro televizi a lidi prospěšné získat novou zkušenost, muset přemýšlet o tom, jaké je to být na kameře nebo vybrat určitý příspěvek. Mohl bys o tom něco říci?

LB: Používání kamery je stále pro mnohé novinkou. Víc a víc lidí má kameru a natáčí domácí videa z večírků a svateb atd. A naším záměrem je začít skladbu programu na tomto poli zkušenosti. Lidé by nejdřív posílali materiál ze svateb a postupně by se určitě objevily i zajímavější věci.

CH: Jestliže bude program přenášen prostřednictvím telefonních linek, a jestliže hovoříš o tom, že lidé budou natáčet na VHS, budou pak tyto kazety tak kvalitní jako pro normální televizi, nebo budou mít ještě nižší kvalitu? Co je to "nízké rozlišení"?

LB: Nízké rozlišení vidíme často na různých aktuálních záběrech z oblastí válečných konfliktů. V TV se hodně lpí na kvalitě, ono je taky příjemné dívat se na kvalitní obraz, ale v těchto případech převáží aktuální hodnota. NeuroTV má být jen o aktuálních hodnotách. Z technického pohledu to bude horší materiál, ale to není tak důležité. Můžeme tento kanál považovat spíše jako aktivátor fantazie, vizuální obrazový stroj, a to není vůbec špatné.

Všechny příspěvky budou digitalizované a zařazené do databáze, ze které se budou automaticky přehrávat. Technologie, která tohle umožňuje, je stále levnější a dokonalejší. Zatím se snažím spíš najít co nejlepší systém organizace a tím vymodelovat tvář NeuroTV. Možná se to nakonec bude realizovat na úplně jiné technologii.

CH: Mohl bys říci něco více k tomu, co si myslíš o zkušenostech, které mají lidé s vystupováním na obrazovce nebo s vytvořením televize? Ve Spojených státech je to problém. Lidé mají rádi televizi, ale je pro ně nezvyklé vytvořit televizi, nebo dokonce pomyslet na to, že mohou televizi vytvářet oni sami. Obvykle trochu provází jejich seznamování se s televizní produkcí určitá nešikovnost, protože jim nikdo neřekne, že by televizi měli sami vytvářet. Takže když byla otevřena první veřejně přístupná televizní místa, někteří z prvních lidí byli exibicionisté nebo lidé s velmi ostrým sdělením. Zdá se, že je dost těžké přimět průměrné lidi k porozumění, že existuje dobrý důvod k tomu, aby existující telekomunikační systémy využívali k veřejné komunikaci o místních záležitostech.

LB: Myslím, že v dobře fungujícím systému musí existovat konzervativní část a experimentální části. Například ta konzervativní čast zachycuje život ověřenými způsoby a ta experimentální se dívá do budoucnosti, experimentuje s multimédii a tak dále. A ta experimentální část systému bude využívána lidmi se sdělením, možná šílenci, možná umělci.

CH: Můj přítel říkával, že nejpodivnější směsice lidí ve městě se točí kolem veřejně přístupné stanice.

LB: Všichni lidi jsou divný...

CH: Říkal jsi něco o tom, že by se lidem, kteří byli aktivní v místním pokrokovém hnutí v sedmdesátých a osmdesátých letech, mohl zdát tento projekt zajímavý. Nebo by bylo zajímavé udělat s těmito lidmi rozhovory o tehdejší době?

LB: V Pardubicích v sedmdesátých letech... ale k tomu, o čem hovořím, nedošlo jenom v Pardubicích, ale v celé zemi. Po roce 1968 a poté, co se zhroutil optimismus ve vybudování lepšího světa tím komunistickým experimentem, tady panovalo velké rozčarování. Lidé se pokoušeli nějak reagovat svými soukromými životy, v určitém směru nezávislými na totalitním systému, na mnoha místech - ve městech, malých vesnicích a farmách. V Pardubicích začalo mnoho lidí kupovat domy ve starší zástavbě města. Měli něco společnýho.Všichni poslouchali Svobodnou Evropu a BBC a psali samizdatový básně a tak dále. Před revolucí v roce 1989 pořádali spoustu akcí, jako svatby a narozeniny a večírky, a tam se všichni scházeli. Neměli žádnou možnost, jak se realizovat. Po revoluci se zaměřili na své vlastní životy a kariéry. Takže dneska se někteří z nich stali politiky, novináři, někteří pracují pro Městké úřady, někteří řídí úspěšné podniky. Možná by šlo natočit něco jako film z těch rozhovorů, třeba by to pomohlo k větší aktivitě a důvěře.

CH: Před několika dny se mě jedna česká přítelkyně zeptala, jestli jsem tady našla to, co jsem očekávala, že tady najdu... Vlastně si myslím, že jsem očekávala, že ti lidé, kteří se v posledních 10-ti až 15-ti letech vídavali každý den v hospodách, že budou pořád společně pracovat na různých projektech. Jak jsi řekl, všichni ti lidé musí nyní pracovat a jsou velmi zaneprázdněni. A asi už nemají tolik času na přátele jako mívali kdysi. Možná jim nyní více záleží na jejich práci než před rokem 1989 a musí se starat, aby vydělali peníze. Takže když se mě zeptala, jestli jsem našla to, co jsem očekávala, řekla jsem, že ani moc ne. Ona na to řekla: "Víš, to, co hledáš, ten smysl sdíleného zájmu, ten tady býval a už tu není." Takže snad je to nový začátek, nová fáze začínající 6 let po změnách v roce 1989. Lidé se znova snaží procítit, jaké budou jejich vztahy s lidmi v novém systému a je jasné, že život v novém systému vyžaduje obrovské přizpůsobení. Co si o tom myslíš v souvislosti s těmi lidmi v Pardubicích?

LB: Zrovna včera jsem mluvil s jedním z nich. Před revolucí pracoval v Tesle, podniku na výrobu slavných radarových systémů využívaných komunistickými režimy v celém světě. A teď vlastní hardwarovou a softwarovou firmu, jednu z největších podniků na výrobu technologie v zemi. On byl zapojen do té dřívější verze paralelní společnosti. Rozumí umění, chápe mediální umění a je přesvědčen o dobrém jádru nové technologie. Takže se nejspíš dohodneme na nějaké spolupráci.

CH: To je člověk se společným cítěním a je z Pardubic, což je malé město. Takže je to příklad nového možného vztahu?

LB: On je jen jeden příklad. Možná se něco uskuteční už nyní, možná se něco uskuteční později. NeuroTV může růst postupně.

CH: Takže je to model, který může růst jako neurony. Mohlo by to existovat na mnoha různých místech. Mohlo by to začít v Pardubicích, ale rozšířit se a dosáhnout k jakékoli komunitě v zemi, která by byla ochotna podpořit jednu z těch technologicky skromných stanic.

LB: Uvidíme.

CH: Vlastně nebyla už jednou praxe, že městská zastupitelství ve vesnicích instalovala reproduktory, aby mohla vysílat svá oznámení? Mohl bys to popsat?

LB: Oni ty reproduktory používali v dřívějších dobách. Byla to slavná síť. Vysílali z nich pochody a informace o různých akcích a shromážděních. Byl to hodně vlezlý způsob, jak někomu něco sdělit. Ideální je naopak dnešní WWW, se všemi těmi možnostmi personalizace. NeuroTV se rozhodně bude víc podobat WWW.

CH: Mohl bys krátce popsat Pardubice?

LB: Pardubice je malé město, ale ne zase tak malé pro Českou republiku. Je to jedno z deseti největších měst, žije v něm okolo 100 tisíc obyvatel. Je to průmyslové město, jsou zde kromě jiného dvě slavné velké továrny. Vývoj elektroniky v dřívějším Čekoslovensku se uskutečňoval v Tesle Pardubice - barevné televizory a rádia a radary a mobilní telefony a satelitní přijímače a také počítače. Druhou továrnou je Syntesia, slavná díky Semtexu, a stále vyrábějící široké spektrum chemikálií od léčiv k výbušninám. Myslím, že díky tomu má město specifickou atmosféru, zvláštní druh futuristické atmosféry. Nejdůležitější chemikálie v továrně není Semtex, ale organické chemikálie. A organické složky jsou prvním krokem k vytvoření života.

CH: Takže z toho moře organické chemie formuješ nervový systém.

LB: Kdoví co to nakonec bude. A hlavně se formuje sám, když už jsme u toho.

CH: To je zajímavý příběh. Myslím, že je lepší než ten příběh o zakladateli Pardubic, jehož kůň byl přeťat v půli při bitvě v Itálii.

LB: Další pěkný příběh je o Pardubicích jako o městě známém výrobou perníku. Znáš tu pohádku O perníkové chaloupce? Jsou dvě děti, chlapeček a holčička, a zabloudí v lese. Dostanou hlad a chlapec vyleze na strom, rozhlédne se a vidí malý domeček postavený z perníku. Jdou tedy k domečku a začnou loupat perníček, ale v domečku je baba, která je chytne a chce je upéct a sníst. Ale oni jsou chytří, přelstí ji a upečou sami. Ta pohádka pro mě představuje nebezpečí technologie. Ať chcete perník nebo technologii, může se to obrátit proti vám a sníst vás. Jestli jste chytří, můžete využívat technologie a vynalézat a žít dál.

CH: Takže baba vlastně v zásadě kontrolovala perník. A pardubický perník je opravdu krásný a fascinující, zvláště pro děti.

LB: Je to obrázkový perník a obsahuje nejrůznější motivy.

CH: Různé mytologie, různé obrazové příběhy.

LB: Perníkové komiksy. Možná bychom nějaké mohli vyrobit.

CH: To by bylo dobré logo pro váš projekt.

Mimochodem, tady to místo, kde teď spolu hovoříme, budova hlavní pošty, bylo moje jediné veřejné zázemí po celou dobu mého pobytu v Praze, protože tady mám přístup ke komunikační technologii 24 hodin denně. Dají se tady použít koruny nebo telefonní karty, zajišťují zde místní i meziměstské hovory, dokonce i faxy. Doma nemám telefon, takže musím sama opakovaně volat lidi, protože oni mi nemohou zavolat zpět. Taky když chci volat meziměsto, tak musím přijít sem, protože kdybych volala z ulice, musela bych sebou nosit spoustu mincí. Mohu zde taky kdykoliv posílat a přijímat faxy. Takže to je pro mě něco jako veřejný úřad, i když je tady zima, protože v té chodbě není topení, a taky musí člověk poslouchat, co si povídají všichni ostatní. Nějak tady na tomto místě cítím, že jsem občanem Prahy. Cítím, že mám stejné problémy jako ostatní. V této době je těžké dostat telefon. I kdybych se rozhodla, když jsem poprvé přijela do České republiky, že budu mít telefon, tak bych čekala v pořadníku dva roky. Jak se na toto místo díváš ty jako na veřejně přístupné studio?

LB: Asi je to tak. Jedny z mála fungujících sítí, které zde existují, jsou pošty. Je to sto let starý Internet.

CH: Jeden můj přítel poukázal na to, že první informační superdálnicí v Americe byl pony express, což je první poštovní systém. Vláda, spíše než soukromí podnikatelé, na sebe vzala odpovědnost vytvořit tento systém pro své občany, protože to bylo potřeba.

Možná by jste vstupy do sítě mohli udělat tady na poště, něco jako mincovní automaty.

LB: S kamerou.

CH: Možná byste mohli připojit kameru k telefonu lanem, tak jako je tohle telefonní sluchátko připojeno ke skříňce, aby ho nikdo nevzal.

LB: To není lano, to je kabel, a je dost důležitý pro funkci přístroje.

(originál rozhovoru je v angličtině)

Lubor Benda je umělec, vědec a technik. V letech 1993-96 byl spolu s Jiřím Venzarou partnerem v Total Vision, a.s., studiu které kromě komerční činnosti podporovalo nonprofitní umělecké a hudební projekty. Od roku 1996 byl vedoucím Laboratoře nových médií ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze, ve Veletržním paláci. V současné době je na volné noze a zabývá se satelitními technologiemi, sítěmi a interaktivním videem.

Pardubice, Leden, 1996

V rozhovoru s Chris Hill

CH: Vaše firma pracuje s virtuální realitou (VR). Kdo využívá VR? Je VR vytvářená ve vašem studiu v Pardubicích srovnatelná s nejkvalitnějšími VR výrobky?

JV: Má tu nejvyšší kvalitu. Ano, když pomyslíte na virtualitu a počítačovou animaci, tak můžeme říci, že počítačovou animaci nejvyšší kvality vytváříme z technické nutnosti. To znamená, že máme všechny potřebné programy a počítače a tak dále, a jsme schopni vytvořit absolutně nejkvalitnější animační práce, ale specializujeme se na VR. Mohu říci, že s touto technologií se na animaci nezaměřujeme, ale je pro nás důležité, abychom mohli vytvářet vynikající 3-D modelování. Hlavní věc je, že používáme velmi kvalitní modely a textury atd., a pak je sloučíme v počítači do jednoho kompaktního virtuálního světa. Hlavní zkušenost s virtuální realitou je volný pohyb v prostoru a to přináší zvláštní pocit absolutní svobody. Není potřeba, aby v tom prostoru byly nějaké postavy nebo animované předměty. Ale nedávno začaly mnohé firmy připravovat zvláštní pomůcky pro VR a s těmito pomůckami bude možno používat animace a zvláště jiných animovaných postav, takže snad budeme mít možnost setkat se v prostoru s pohybujícími se lidmi nebo jedoucími auty. Nyní je ve virtualitě možné setkání s jinou živou bytostí s pomocí takových technologií jako DIS (Distributed Interactive Simulation). Je možné sdílet prostor s jinou osobou a lze ji pozorovat přes vlastní display. Myslím, že pro mně je nejdůležitější, i když u jiných tomu může být jinak, mít ten pocit absolutní svobody v prostoru.

CH: Čím se necháváte inspirovat při navrhování prostoru?

JV: Když myslím na první inspiraci, pak snad myslím na rovnici mezi svobodou a prostorem. Za prostor považuji vesmír. V jedné z prvních, velmi zajímavých knih o virtuální realitě bylo napsáno, že člověk měl možnost létat prostorem a brát do svých rukou planety a hvězdy... To byla moc krásná fantazie, takže první inspirace vychází přirozeně z prostoru. Pak jsme procházeli informacemi o VR. S použitím reálných částí města nebo letišť můžeme v tomto prostoru dělat neobvyklé nebo nemožné věci. Některé naše projekty jsou absolutně neznámé prostory. Modelování z takových prostředí nyní využíváme pro hry.

CH: Dříve jste se zmínil, že některé modely, které používáte, mají něco společného s opravdovým letištěm. Mohl byste říci, jaké reálné modely používáte?

JV: Můžete se na to dívat ze dvou pohledů. Pracovali jsme pro firmu, která vyráběla středně velká letadla. My jsme pro ně navrhovali letiště v Praze a Brně. Když jsme si pohrávali s touto novou technologií, potřebovali jsme navrhnout letiště, které by nebylo omezené žádnou existující úrovní, takže jsme navrhli dráhy a tak dále. Bylo to velice jednoduché, protože letiště je velmi jednoduchý architektonický komplex, 42 nebo 43 drah, několik budov. Jiný velmi zajímavý projekt zahrnoval návrhy pobřeží nebo rozsáhlých oblastí, jako je třeba zátoka v San Francisku. Obdrželi jsme fotografie této oblasti a mohli jsme v různých výškách uplatnit zvláštní technologie. Takže jeden z příkladů je, že jsme v této oblasti navrhli moře 800 metrů nad zemí. Lítání v takovém terénu je legrace.

CH: A taky asi děsivé, pokud žijete v San Francisku. Takže hodně pracujete s topografickými mapami.

JV: Jo.

CH: A ty se dají docela dobře zpracovávat na počítačové programy.

JV: Ano, protože mnoho obrazů je založeno na velmi různých fotografiích dodaných letadlem. Nemusíme používat jen normální mapy. Můžeme také používat infračervené mapy nebo zvláštní mapy vytvořené speciálními radiolokačními technologiemi a tak dále.

CH: Dělali jste taky někdy něco s Prahou? Zajímá mě to, protože moji nejnovější mapu si utvářím v hlavě při procházkách Prahou.

JV: S Prahou jsme měli několik zajímavých zkušeností a začali jsme nejdříve modelovat pražské podzemí. Právě jsme vypracovali dva až tři kilometry pražských podzemních chodeb, protože jeden z našich projektů byl simulátor pro pražské podzemí s použitím VR. Bylo to zajímavé, protože při tom byly velké možnosti uplatnění fantazie a nových kreací. Nakonec jsme vytvořili úplně jiné chodby, než existují v realitě; můžeme vytvořit takové věci jako podzemí pod vodou, stěny jsou ze skla a za sklem je voda, a tak podobně. Nebo je možné přenést se z pražského podzemí přímo do prostoru. My jsme si hráli.

CH: Jak se vaše simulace uplatnily. Byly určeny řidičům vlaků?

JV: Ano, nakonec to vypadá, že tento simulátor bude sloužit dvěma účelům. Bude sloužit řidičům a také technickému personálu. A bude to VR, velmi dobrá, s molekulárními strukturami. V tom druhém případě bude sloužit k technickému výcviku a simuluje určité části vlaku.

CH: Jedna z věcí, o kterých jste hovořil, byla důležitost prostoru. Když jsem chodila na univerzitu, studovala jsem s některými lidmi, kteří zkoumali, jak se vyvíjí lidské vnímání. Profesor, se kterým jsem pracovala, byl přesvědčen, že zrak se vyvíjí zejména, nebo alespoň v zásadě, díky lidské potřebě navigace v krajině. Někteří lidé například oponovali, že existuje Freudův model osobnosti, ve kterém je příčinou všech psychologických konstrukcí sexuální síla. Ale názor mého profesora se pohyboval krajinou za potravou a v prvé řadě za bezpečím už dávno před sexem, a proto schopnost mozku zpracovávat informace o prostoru byla pro člověka zásadní. Docela se mi jeho teorie zamlouvala. Když jste hovořil o prostoru, myslela jsem na tuto základní schopnost vašeho obrazového pole a mozku využívat prostorových informací. Zaměstnává to nejen vaše oči, ale i mozek.

CH: Jiná věc, která mě zajímá - jak jste přišel na to vytvořit studio pro virtuální realitu? Také mě zajímají i jiné projekty, jako dabing pro televizi a další hudební a multimediální projekty.

JV: Když jsem slyšel o mnoha amerických firmách, které začaly jednoduše a pak se postupně rozšiřovaly, myslel jsem, že bych mohl udělat něco elegantního. Začali jsme s několika počítači a až jsme začali používat vyspělejší technologie, trvalo 4 nebo 5 let k vytvoření složitých počítačových animací... Jeden rok jsme považovali Silicon Graphics za absolutně magické počítače a o rok později jsme měli počítač Onyx a nějaká Indiga s nejnovějšími programy. A dalším krokem byla představa o VR, a za rok jsme s ní mohli pracovat. Myslím, že jsme velice rychle pokročili, protože jsme připravovali projekty, které byly trošku fantastické, a také jsme potřebovali banky. Ale banky neznaly VR a pomalu chápaly, co vlastně děláme; ale nakonec nám peníze půjčily. Předtím, než jsme přesvědčili klienty nebo banky, museli jsme se seznámit s tím, že technologie VR se rozrůstá a mění každým dnem, a tím jsme také museli změnit naše vlastní představy o této technologii.

CH: Já jsem myslela, že vaše počítačová firma vznikla na základě účetnické firmy, která spravovala data pro jiné firmy.

JV: Má vlastní historie je, že jsem před 12 lety skočil do mělké vody a byl jsem paralyzován. Den po mé nehodě jsem v nemocnici v jednom časopise četl o počítačích. V té době byly počítače úplně směšné malé krabičky s několika knoflíky pro hry, ale některé věci, jako fotomontáže s krásnou grafikou, mě na tom zaujaly. Myslel jsem, že si okamžitě musím pořídit počítač, a tak jsem si koupil svůj první počítač. Dva roky po této první zkušenosti s počítačem jsem začal pracovat pro firmu v Praze jako systémový programátor, což jsem dělal šest let. V roce 1990 se ta firma stala soukromou. V roce 1991 jsem se poprvé setkal se svými novými partnery. V roce 1991 jsme také poprvé založili naši vlastní soukromou firmu a v 1993 jsme založili naše první studio, které začínalo s jedním počítačem, jedním videem, jednou kamerou, a od té doby se takhle rozrůstáme.

CH: Když jste začal pracovat s počítači, dělal jste také vizuální projekty? Byl jste umělcem už předtím? Kdy jste se začal zajímat o prostor?

JV: První práce s počítačem byla síťařina a ne práce s grafikou, protože v těch letech (1985 - 1987) byla grafika ještě v kolébce. Poprvé jsem se setkal s počítačovou grafikou v letech 1989 a 1990, když jsem se dostal k verzi 3D Studia a podobných programů. A od té doby jsem začal vyrábět a pracovat s počítačovou grafikou. Od té doby je počítačová grafika součástí všech mých aktivit.

CH: Jiná zajímavá věc na vaší práci je, že jste zaměstnal další lidi, někteří z nich jsou postižení, a vlastně ani nevím, jestli je firma ve společném vlastnictví.

JV: Když jsem založil první soukromou společnost, měl jsem dva kamarády, kteří byli také vozíčkáři. Jeden z nich je můj kolega, který také skočil do mělké vody, a druhým partnerem je dřívější motorkář. Všichni tři jsme společně založili soukromou firmu. O dva roky později jsme se potkali s Bendou a založili jsme další firmu s ním. Ti lidé jsou naši zaměstnanci v našich firmách a také naši přátelé.

CH: Jak moc je důležité, aby lidé měli přístup k seznámení se s touto technologií? Zdá se, že mnoho vašich aplikací jsou obchodní aplikace, ale když tady hovoříme, tak se zároveň díváte na televizi, takže vlastně máte před sebou tři obrazovky a musíte vědět, co se vysílá v televizi. Myslíte, že by televize měla vysílat více věcí o experimentální nebo nové technologii?

JV: Ano. Myslím, že pro mě byly počítače a vůbec všechna technologie velmi magické. Poprvé jsem měl možnost vidět, jak funguje má práce, protože jsem vyrobil mnoho programů v začínajících letech počítačových technologií. Dnes počítače nabízejí velmi dobré vzdělávání a nové zkušenosti v mnoha, mnoha oblastech. Před několika málo lety nebylo tolik aplikací a na počítačích byly především speciální programy, které normální lidi nemohly moc zajímat. Používali je především odborníci. Takže myslím, že v dnešní době je počítač nejlepším strojem pro rozvoj fantazie a představivosti a snad také pro zlepšení jazykových technologií a tak dále. Myslím si, že dneska mají počítače velmi podobné postavení jako třeba rádio.

CH: Pracujete teď hodně s internetem?

JV: Ano. Pracuji s počítačem 10-12 hodin denně. A když to srovnám s hudbou nebo knihami, tak si uvědomuji, že knihy nepotřebuji. Myslím knihy, které nejsou počítačové manuály. Je to asi pět let, co jsem naposledy četl knihu. Nečtu ani manuály, protože manuály jsou v počítači, kde jsou kombinovány s videem a zvukem. Multimediální technologie jsou naprosto bezkonkureční oproti všem ostatním technologiím.

CH: Hodně jsme hovořili o prostoru. Zajímám se o veřejný mediální prostor. Ve Spojených státech se veřejným prostorem myslí zvláště jen místo, kde se člověk může svobodně vyjádřit. A samozřejmě svoboda slova je garantována ústavou. Ale aby to bylo zdravé pojetí, lidé se musí rozhodnout, že se chtějí do toho zapojit. Problém ve Spojených státech je ten, že spousta lidí sedí a sleduje televizi a nevytváří žádná média, ačkoli vzrůstá počet uživatelů internetu. Zajímá mě to, protože jsme hovořili o různých typech prostoru. Jeden druh prostoru, se kterým pracujete, je prostor VR, který je celkem soukromý.

JV: Televize je v zásadě takové pasivní médium. Když chce někdo něco vyrobit pro televizi, musí koupit speciální kameru a speciální zařízení a tak dále. Když někdo používá počítač, může pracovat interaktivně s touto technologií. Počítače jsou vybaveny okénkama a uživatelsky přátelskými programy. Virtualita může být dalším krokem k navázání komunikace mezi člověkem a neživým počítačem. Když vykročím směrem do budoucnosti, představím si sám sebe s HMD na hlavě, někdo jiný v jiné části světa bude mít také HMD, a budeme se možná moci setkat v jakémkoli virtuálním prostoru a společně se podívat na prostor...

CH: Vytváříte své vlastní VR programy, nebo používáte programy jiných lidí?

JV: Děláme obojí. Používáme profesionální programy a vytváříme i naše vlastní programy. Protože každý produkt je specifický, musíme přistoupit k vyrobení našeho vlastního kódu pro určité programy. Nevím o žádné aplikaci, kde by bylo možné použít pouze jeden profesionální program bez nutnosti přidání dalších částí vlastního kódu. To samé platí o uměleckých aplikacích jako komerčních aplikacích. Faktem je, že VR je mladá, takže tyto programy nejsou na takové úrovni, aby je bylo možno nezávisle používat.

CH: Ptám se proto, protože se domnívám, že umění s počítači zahrnuje mnoho různých aspektů. Není to pouze vytvoření obrazu nebo virtuální krajiny. Koncepční práce je také hlavní příspěvek umění a v tomto směru, co se týče digitálního umění, jsem úplně nevzdělaná, protože neznám programovací jazyk. Jestliže někdo upozorní na nový program, obvykle si povšimnu rozdílu na obrazovce, ale nemohu to posoudit z hlediska dovednosti nebo koncepčních skoků v kódech. Nemohu to dost dobře posoudit, protože to nedělám. Předpokládám, že jedna z věcí, kterou děláte, pracujete-li na svých vlastních projektech anebo s jinými lidmi, je ta, že se podílíte na konceptu toho díla psaním kódů.

JV: Myslím, že kdykoli se připravuje nějaký projekt, nejdříve si musíme položit otázku, kterých nástrojů budeme používat. Zvláště v případě VR pro umělecké projekty je nutné brát v úvahu technický rámec těchto programů. Někdy naneštěstí nemůže program nebo programátor najít řešení a pak je nutné snížit úroveň imaginace...

CH: Je něco, o čem byste se rád zmínil? Nějaké příhody?

JV: Já myslím, že velmi zajímavý pohled na VR mají postižení lidé jako jsem já, protože technologie nám může dát zcela nové dimenze pohybu. Já to vidím tak, že jsem miloval létání a bez počítačů by bylo pro mě neuskutečnitelné, navždy. A přece dneska mohu létat a dívat se na svět ze stejné perspektivy jako z letadla. A je to dokonce ještě lepší, protože s VR se mohu tak pohybovat a vyvádět, jak by to v normálním životě nebylo možné...

CH: Vy jste byl před nehodou pilotem?

JV: Ne doslova. Udělal jsem zkoušky na pilotní škole, která používala simulátory, které byly VR. Udělal jsem zkoušky na vojenskou akademii na pilota a tři dny před začátkem školy jsem skočil do vody.

CH: Takže létání pro vás znamená více než jen metaforu.

JV: Ano, létal jsem dva roky. Jako amatérský pilot. A před vstupem do školy jsem měl nalétáno kolem 50 nebo 55 hodin v letadle. Takže mohu srovnávat pocity při létání ve VR s těmi, které máte při opravdovém létání. A opravdu ty pocity na leteckých simulátorech a při opravdovém létání ve vzduchu jsou velmi podobné a vzrušující. Pamatuji si na svůj druhý počítač. Bylo to před osmi lety, byl to Commodore a byl na něm první simulátor letu, který jsem viděl, který byl velice kvalitní.

CH: Když vytváříte VR, jak blízko se té zkušenosti můžete přiblížit? Existují nějaké důležité fyzické pocity, kterých můžete s VR dosáhnout?

JV: Pro mě je strašně těžké se rozhodnout, které úkoly jsou nejpotřebnější, protože zvláště v posledních měsících jsem ztratil mnoho hodin mé vlastní kreativní práce díky tomu, že jsem musel dělat rozhodnutí pro firmu a myslet o věcech, které naneštěstí nejsou úplně zaměřeny na VR. V současném životě musím trávit mnoho hodin přemýšlením o firmě a obchodnících a neuvažovat jako tvůrce prostředí VR. Například část každého mého dne je americká, protože naši přátelé z východního pobřeží Spojených států se probouzejí o šest hodin později než my tady a většina našich přátel je ze západního pobřeží, takže o osm hodin později. Takže když skončím normální obchodní den kolem 4 nebo páté večer, tak si jednu až dvě hodiny odpočinu a pak začnu americkou část dne. To je nová komunikace. Mí přátelé se zrovna probouzí a já je zdravím - dobré ráno!

(originál rozhovoru je v angličtině)

V roce 1993, po předchozích zkušenostech z různých oblastí počítačové technologie, Jiří Venzara společně s Luborem Bendou založili Total Vision, a.s. Total Vision operovala od 1993 do 1996 (studio dodnes existuje jako Digitální Svět s.r.o.). Po roce 1994 Venzara intensifikoval své aktivity v oblasti virtuální reality a v roce 1996 zformoval Virtual Reality Association Inc., firmu která se zabývá především VR simulacemi a řešeními pro armádu a průmysl.