JULIE BLAZKOVA
Brno, December, 1995
Interviewed by Chris Hill
Czech full screen
English full screen

CH: You are the director of the Leitnerova Klub, a neighborhood cultural center in Brno which presents films, performances, and music events. It is a very brightly painted small building located in the courtyard of a typical gray housing block. Could you describe how you started working in this center?

JB: I have been involved with this place since 1985. Initially when I began working here I was so shocked by the environment, which looked completely different from what it looks like now, that I wanted to quit. At that time it was a typical communist building, grey all around with a red sign on the top. And it functioned more or less as a storage place for all the things that did not fit into the apartment complex. So the place was full of everything possible--unnecessary furniture, simply it was total horror. I was not experienced with this kind of work, so with great embarrassment I began to invite here various people I liked for various programs. Gradually I stopped being embarrassed because people seemed to like this house, and mostly when they entered their first reaction was: "Oh, finally it is not a block of flats and it has a bit of atmosphere."

Another interesting thing was that the programs were immediately sold out. I found out that people enjoyed coming here and also that performers enjoyed performing here. Gradually I tried to work on the place to make the place it nicer, but it was still not a club. Programs called Blue Mondays came into existence. It meant that was the day I had to clean up the whole building before the rest of the week was taken up by various groups who did their rehearsals here. For example there was a poor quality rock band and a fencing group, so they were throwing axes and swords, cooked pigs´s heads and the like. My superiors made an effort to move me out of this building to something which by comparison was a chateau with pile carpets, where my programs would be more under control on my programming, and this place would just be let to run down. Of course, the real reason was that alternative artists who were unwanted by the totalitarian regime and who were not allowed to perform elsewhere were being given space here, as well as films which could not be screened elsewhere. It was an alternative center of culture that was not officially permitted, and it was bothering the officials.

I refused to leave this place because I knew all the time that it could be a perfect club. I had carefully thought through what must be in which room so that it would function as a club, but I did not have the chance to realize that in the former regime because I was the kind of political cultural element that was always on the verge of being sacked. And this dragged on til November 1989 when I knew that I was on the verge of being sacked, but fortunately the so-called Velvet Revolution came, and when we got even with communist head in the company I was given a green light, a free hand, to turn this place into a club, one that would not require much money. So I gathered people who were coming into this club, who liked it, and at the same time knew how to contribute something. They were various visual artists or people who could paint, electricians, and in this way most of what you can see here now was done within that year. They mostly worked for free or for very little money. It is also true that they were working here during the euphoric time [immediately following the 1989 changes], and this would not be possible now any more.

As to the activities here, I never wanted to profile this club in one direction, for example as a rock club etc., because I find that boring. I try to introduce people to diverse programs. In fact this club operates for school children, for youth, and I want to provide them with a perspective that is more than only rock music, so that their cultural experience is not one-sided. In fact this club runs the whole day. In the morning small kids come from kindergarten; in the afternoon kids come from primary schools for whom we broaden their curriculum, for example, in literature with archival films. In the evening there are programs for the public supplemented with yoga and calanetics courses plus art openings and the like.

It is not easy work because of the fact that, of course, similar to your country, there is not any more money. Our financial situation is such that we have to cover expenses like cultural programs including advertising which is more and more expensive; water, gas, and electricity; and the office under which we operate provides wages and money for bigger renovations. So we do not have money to throw away. I am worried about the price of water, gas, and electricity rising. I do not know for how long I will be able to cover all this because I am trying to keep the entrance fees at an acceptable level for people who come here and do not have much money.

CH: Where do you go to see work or to get programming ideas, because you do a lot of programming?

JB: My situation is easier because I have been doing this work since 1985, and I have kept long warm relationships with many performers. Many times it is just a question of making a phone call and I do not have to pay for the expensive booking agencies. These people like to come here because many of them have not forgotten that they had space here when they could not perform elsewhere.

CH: What about the films you show?

JB: We have been cooperating for several years with a film archive--the National Cinematographic Museum in Brno. In fact it is a group of film historians and conservators. They used to be private but had to become legalized. In fact due to the uncultural parliament, 16mm film production and distribution was officially canceled last year. Projectors were being thrown in the trash, broken into pieces, and together with 16mm films burnt on one pile, even brilliant films like "Balada pro banditu" and the like. I heard about it and I became even more angry, and that is why we show these films here even though those gigantic film companies throw sand in our wheels. They imagine that we are making money on showing these films, but it is not true. In this way we are trying to save cultural values because people would not have a chance to see those films otherwise.

CH: Are these Czech films? When were they made?

JB: They are mostly films from the 1960s of ours [Czech films] or of world production.

CH: They are destroying prints of Czech films from the 1960s?

JB: They have already destroyed them. Maybe there is one copy left in the Prague Film Archive which they now and then show on Channel 2 [Czech TV] but that is all. That is why we can only screen these films through the Cinematographic Museum. Otherwise we would have problems, because since they canceled those productions it would be a big problem to attain a monopoly only on those films and we would not be able to pay the price, or even to pay the museum, which is also, in fact, without subsidy. What we collect on entry fees we give to the museum for maintenance of their archival collections.

Also we give a lot of space here to amateurs, because I am trying to support all people who do not just sit in the pub and who did not become addicted to the business life. Places taking a more commercial route than us keep refusing these younger people, so they have a great interest in performing here. They keep bringing me cassettes and I have to listen to them, and if it can be listened to I will really give them a space to perform. Many times it is the first concert they have done in front of people. So for instance their schoolmates come, brothers, sisters, parents. Gradually they become known, and they participate in festivals. So I have come to realize that this kind of work is not useless.

I would still like to better our financial situation, which we talked about earlier. It was not easy at all for the main office to accept us, and that has been a constant struggle since 1991, when they would have easily canceled us like they were canceling everything after 1989 that was not profitable. So I have had to fight very much for this club. The officials used to come here to look and saw that young people came here. I had to defend it all the time until they finally understood that this club is necessary.

CH: So the reason that they wanted to close you down was because they thought they would make more money if you showed different kinds of events?

JB: At the beginning they forced me into having beer on tap here and a disco, and I told them I was not going to do this kind of work.

CH: How long did that last?

JB: From 1991 to 1993, those first 3 years. I would add that I am grateful to the communist era, that it made me strong enough not to be frightened of fighting since the struggle went many times on one's knife [was on the verge of killing me].

CH: Who sets cultural policy at this local level?

JB: For the last two years nobody has bothered me any more because they found out what we were doing. For example I had a deputy committee consisting of six people here, and I had to show them the detailed plans and records. For example, I had to remind them that it was raining on particular day and therefore fewer people came to that event. They watched me like this for three years until they found out that we are doing everything possible here, that we are really doing the maximum, and that the money was not thrown away here. Eventually they let me be. And they also found out that this place is much frequented compared to others. I will only add that none of those deputies understood culture, but unfortunately they were deputies of a democratic country and so they could make decisions. It was very humiliating. They forced me to raise the price. The price depends on the program. They wanted me to make a profit above all else. I would not fight for my own ideas if I did not feel they made some sense. I think that young people need to have a place where they can come, where they can feel good. Everything goes wrong otherwise--crime and everything.

CH: It is an alternative to television.

JB: And an alternative mainly to video games, which is a problem in our country now. Video games are causing young people mental problems, and they have to undergo psychotherapy. Gambling rooms everywhere. They also wanted to put one of them here but I refused.

Another problem we have is that our location is not in an open field or in an isolated house by the woods but is located within the courtyard of a block of houses with mostly pensioners. And they keep writing petitions that we disturb them at night because they want to go to bed at 8:00. And I have to react to each of those petitions, answer them, go to all the places they send me, and on top of that they send the deputy for that district here, etc. So in fact the struggle continues.

Regarding the programming--for all those reasons it follows that in such a difficult financial situation as we are in I have to choose programs keeping in mind first of all the noise level, and then the financial perspective, and then the third concern has to be the quality of the programs so that people will come to see them. I have to maintain a certain artistic level for this club. Considering all of this, the programming is quite complex.

CH: Do you think it would be possible to open up a new club like this now?

JB: I fear one thing. After the revolution many people who had ideals about this kind of work jumped into it. And many of those who began also finished very quickly because they realized what a struggle it is and what diligence it requires to make it possible at all. Though this club had its foundations in the collective spirit of Blue Mondays, still many things had to be done from the very beginning. The space had to be constructed according to some concept. So those Blue Mondays helped me only through contacts with performers but in nothing else. This club is something very different when it operates all day and every day. Those other clubs adopted the way of discos where having a bar is a priority so as to insure faster profits, etc. I think that today it would be a problem to start a club like this in Brno now. People who were doing this and were doing this well are involved in something completely different now and do not show any desire to come back to this complex work.

CH: Do you know of other places similar to this in Brno or in the Czech Republic?

JB: Not in Brno, I can not remember anything right now. I have not had time in the past two years to go elsewhere.

CH: One of the things that interests me about your club is how such an alternative cultural scene, that is not just commercially driven, can exist. In the United States the alternative cultural scene started in late 1960s and it continued with government funding until the present. Recently the government has begun to cancel this funding support. Such an alternative scene in the U.S. also required this kind of complete dedication to an idea rather than to making money. I am curious what you see for the future of alternative culture here in Brno?

JB: Of course, programs I did here during communism had to be changed, because some people who continued in their work after the fall of communism were not popular any more. For example, many bands said that after the fall of communism it was not necessary to play any more. This was the case of many excellent bands in Brno [which had a reputation for being home to an important Czech underground music scene throughout the 1980s], and so many bands that did continue to play were not so popular. I had to find this out for myself. But many bans were still popular, and many new good things occurred, so for me it meant having to find the good ones and to gain new contacts. I could not work any more with only the contacts that I had previously. I do not feel isolated at all now because nowadays the concept of alternative culture is not that controversial as it used to be in communist times.

Besides me there are two more people in charge, so there are only three of us involved in this activity. One could say that our enthusiasm has not let us down, and if we keep being engaged in this as we are now then I think that we will manage to keep this club popular. It will always mean our defending this club against different deputies who always change after each election. Different ones come here and I have to explain the whole thing again, as I have done three times since the revolution. And I intend to do it again, though it is sometimes tiring and time consuming. It will always be difficult but what can I do? It is not monotonous.

TF: What is your motivation?

JB: There is a deep root to it. When I was 19 we had a Beat Club in Olomouc where we used to go, which was like our home. There was a group of about 60 people. Actually we liked to go there more than our homes. We celebrated Christmas Eve there, we painted the walls there ourselves, we had a British flag on our doors, and we did discos there. But according to our communist comrades, it was a den/dive, which they canceled in 1973 and closed it down, and we were all very unhappy. Such a seed stayed in myself, however, to make a club for young people, but a club which would be a little more on some professional level. So that it would not have the same problems, and so that they would never be unhappy about it and close it down.

CH: This story of the Olomouc club with its British flag sounds like it is related to the way that the paintings (of the Beatles, and other 60s imagery on the outside of the building) got done here.

JB: The paintings inside and the facade outside were done in the style of children's coloring books. We found one painter who is very good in drawing contours. When we said that there is going to be Beatles music there he drew their pictures beautifully. He made black outlines and we colored the rest on Saturdays and Sundays. And it is peeling, so it needs to be repaired every year. It is quite demanding but the original inspiration comes from the film "The Roofs". It was made by the same director who did "West Side Story". In fact the story takes place in Manhattan where homeless people adorned their roofs in this way. They lived up on the roofs, they had their sheds built there, and they adorned the walls around there in this way. When I came here after seeing that film, and this building was so damp and the damp kept coming through, I said to myself that if we are going to paint this house then it must be the same, and thus this damp would disappear. So the idea was born thanks to that film. The building in Olomouc had been a little bit different. There had been no painting on the outside at all.

CH: I think it is amazing when you walk all the way back in here from the main street. You come down this long walkway and you come back here around these gray buildings, and then you see a very bright and colorful place. It was hard for me to know what kind of a place this could be because a club like yours would never be located like this within an apartment complex in the United States. There would also likely be a big sign on the main street...

Maybe you could talk more about the visual arts gallery inside because it is interesting from community art aspect.

JB: This activity is called the Small Gallery of Visual Activities. Yes, it has its own name. And very young visual artists who have never exhibited before have their exhibitions here, so it is usually their first work but it is usually worth something. Every exhibition has an opening where the artist invites friends and has a kind of introductory evening when he/she can comment on his/her work, etc. The entrance fee is voluntary and there is no profit. What we get is a profit from the bar. Now we have up a little exhibition by mentally disadvantaged children from about 8 to 15 years old. Personally I like the pictures very much because one can see how different from ordinary people their perception of colors is, and when I look at some of them I would not say that they were painted by a child. And many of them are already sold. We have not had such success for a long time.

CH: The paintings that are on the outside of the building have a kind of American 1960s quality. I am curious whether this is intentional or whether that was just the artist´s decision.

JB: Our original idea for this house was the Beatles. And this falls into the ´60s, and somehow the rest of the design had to match, so maybe somehow it stayed in the style of that era because it was fitting. Simply first were painted the Beatles.

TF: Why the Beatles?

JB: Within the framework of the archive [after 1989] we started to show films like "Help" and "A Hard Days Night," and the place was terribly full. And I realized that the Beatles still attract young people as much as they attracted me, and that they even attract children, and thus came simply this idea to have Beatles there.

CH: There is also a marijuana leaf, and a Native American portrait, and I was not sure if that sort of fits into the spiritual aspirations of the 1960s. There also seems to be a fascination with Native American culture here in Czech Republic.

TF: Oh, there sure is, speaking for myself.

JB: The mural is made from everything that possibly emphasizes freedom. For example there is a tiger on the chimney. And it is a tiger because, according to the Indian horoscope, I am a tiger. So they painted a tiger´s head there to say something like I am watching over the place. So there is really everything on this house.

CH: So you must be in very close contact with teachers. You must know the curriculum at the schools, etc.?

JB: Oh, sure. At the beginning I was doing everything by myself but now we have one colleague who is in charge of this, so he is in contact with schools, teachers. It is already a routine; the teachers are used to coming here because there is so little being done for small children in the schools. There is a puppet theatre "Jitrenka" and a puppet theatre "Radost," but that is all. So people are coming here really from far away, for example from Bohunice.

CH: Because you see so much children, you must be aware of generational differences, and you are watching the next generation grow up. What do you think of this next generation growing up, watching so much TV and specifically now so much imported TV?

JB: They are going to be different and in my opinion their perspectives are dreadful. For example, if one does not come from a rich family, many people do not know how they will be able to find an apartment because they are very expensive. They will finish their studies, and I often overhear university students in a tram asking: "And what happens after? what is going to follow? we finish school and where am I going to live..?" In fact they have no perspective. Living from one day to the next day is crazy. As far as a cultural perspectives...I think I have an influence on those people who come here. I have been here since 1991 so I have not seen many grow up, but I have already seen those who used to come here from the last year of a nursery school and now they are 15 or 16. I still notice them in our normal audiences and they simply keep coming here. And one can immediately see in small children that they like it here, and they bring their parents to show them the building. They come for fairly tales and many times I see that the parents are shocked, because this place is not easily acceptable for many adults.

We work on a small scale but I am trying to do as much as I can, because if the cultural policy in this country stays as it is then the prospectives are dreadful. During communist times people were seeking escape from that unfreedom, they were looking for valuable cultural experience with which to straighten their backs. Simply they were looking for it then, and there is not a similar motivation any more. It is necessary that the people who want to see something different from the discos or slot/video machines have a place to go. And I am here for these people even if it is only 20% of them. People are uncultural, but I want to be one of the options for those who want to go somewhere.

CH: Do people talk to you about being disappointed about all these discotheques and television culture?

JB: I do not know, but quite often I hear the criticism of the films that play at the movie theaters. That is why we began screening these films because people had enough of those horror and sci-fi films that filled movie houses mainly after 1990. People got to be fed up and bored with it. It was simply monotonous.

(Original interview in Czech)

English version

JULIE BLAŽKOVÁ
Brno, Prosinec, 1995
v rozhovoru s Chris Hill

CH: Jste ředitelkou Leitnerova Klubu - místního kulturního centra v Brně, které promítá filmy, pořádá performance a uvádí hudební programy. Sídlíte v malém, pestře zmalovaném stavení ve dvoře typicky šedého obytného domu. Mohla byste popsat začátek své činnosti?

Tady s tímto místem mě váže čas zhruba od roku 1985. Když jsem do tohoto místa nastoupila, tak jsem zpočátku byla tak zděšená tím prostředím, které bylo naprosto jiné než dnes, že jsem chtěla dát výpověď. Byl to tehdy takový typický komunistický dům, všude samá šeď a na tom červený nápis. Víceméně to tady fungovalo jako skladiště všeho, co se do podniku nevešlo, takže to bylo zaházeno vším možným - nepotřebným nábytkem, židle tady byly asi šesti druhů. Prostě byla to naprostá hrůza. Neměla jsem žádné zkušenosti s touhle prací, takže jsem s velkým studem sem začalá zvát různé lidi, kteří se mi líbili, na různé akce. Postupně jsem se přestala stydět, protože těm lidem se tady v tom baráku líbilo a většinou reagovali, když sem vešli, způsobem: "No konečně, není to žádnej panelák a má to trošku atmosféru."

Další zajímavá věc byla ta, že okamžitě na těch akcích bylo vyprodáno. Zjistila jsem, že tady ti lidi chodí rádi, že tady rádi vystupujou i učinkující a že ty pořady mají úspěch. Postupně jsem se snažila prostředí nějak zlepšit, takže to začalo vypadat líp, ale pořád to nebyl klub. Vznikly pořady, které se jmenovaly Modré pondělky. Byl to jediný den, kdy jsem měla prostor pro tuto činnost. To znamenalo, že jsem musela před tím pořadem uklidit celý barák, protože zbytek dnů tady zkoušely různé soubory. A sice rocková skupina nevalné úrovně a šermíři, kteří tady házeli sekerama a mečema, vařili si vepřový hlavy a podobně. Snaha vedení tohoto podniku byla mě z tohoto objektu dostat do takového zámečku s plyšovými koberci, kde by jednak mé akce byly víc pod kontrolou a tady by se to nechalo napospas, prostě by se to zničilo. Důvod byl samozřejmě takový, že zde dostávali prostor alternativní umělci, kteří za totalitního režimu byli nežádoucí a nesměli vystupovat, a filmy, které se nesměly promítat. Bylo to alternativní středisko kultury, která nebyla oficiálně povolená, takže to jim vadilo.

Já jsem toto místo odmítla opustit proto, protože jsem celou dobu věděla, že by z toho byl perfektní klub. Měla jsem perfektně promyšlený, co v které místnosti musí být, aby to jako klub fungovalo, ale za bývalého režimu jsem neměla šanci tohle realizovat, protože jsem byla takový politický kulturní element na pokraji vyhazovu. No a tak se to táhlo až do listopadu 1989, kdy jsem věděla, že už mám na pokraji vyhazovu, ale naštěstí přišla takzvaná Sametová revoluce a když jsme se vypořádali s komunistickým vedením na podniku, tak mi byla dána zelená, ať z toho tedy ten klub udělám a nechci moc peněz. Takže jsem soustředila lidi, kteří do tohoto klubu chodili, měli ho rádi a zároveň něco uměli. Byli to různí výtvarníci nebo lidi, kteří uměli něco natřít, elektrikáři a tak, a během roku vznikla vlastně většina toho, co tady vidíte. Daváli jsme to dohromady. Ti lidé většinou pracovali buď zadarmo anebo za velice malou úplatu. Je to pravda, že tady pracovali v době, kdy panovala taková euforie, dneska už by to asi nebylo možné.

Co se týče činnosti, která je tady dnes, tak já jsem nikdy nechtěla profilovat tento klub jedním směrem, třeba na rockový klub atd., protože to považuji za nudu a snažím se dělat pestrý klubový pořady, abych lidem představila různé programy. Vlastně on ten klub působí pro malé děti, pro školáky, pro mládež a já jim chci poskytnou takový rozhled, aby neznali jen tu rockovou hudbu. Není to jednostranné. Takže jsme v podstatě klub s celodenním provozem. Dopoledne sem chodí malé děti z mateřských škol, odpoledne děti ze školních družin nebo ze škol, nebo děti ze základních škol, kterým třeba archivními filmy doplňujeme výuku v literatuře, a odpoledne a večer jsou tady akce pro veřejnost a ty doplňujeme kurzy jógy a kalanetiky, plus vernisáže a podobně.

Práce to není jednoduchá z toho důvodu, že samozřejmě tak jako u vás přestaly být peníze. Naše finanční situace je taková, že my musíme pokrýt ten provoz, zaplatit kulturní pořady včetně propagace, která je čím dál dražší, zaplatit provoz, jako je voda, plyn, elektřina, a úřad, pod kterým působíme, nám dává na mzdy a na větší stavební úpravy. Takže na rozhazování nemáme. Mám hrůzu z toho, až se voda, plyn, elektřina zdraží; nevím, jak dlouho budu schopná to pokrýt, protože se snažím udržet vstupné na únosné výši pro lidi, kteří tady chodí a kteří peněz nazbyt nemají.

CH: Často sestavujete program. Kam chodíte za nápady?

JB: Já mám zjednodušenou situaci v tom, že tuto práci dělám už od toho roku 1985 a s řadou lidí, kteří tady vystupují, mám dlouholeté kamarádské vztahy. Kolikrát je to otázka jednoho telefonu a nemusím platit drahý agentury. Jezdí sem ti lidi rádi, protože mnozí z nich nezapomněli, že tady měli prostor, když nesměli vystupovat a jinde je odmítali.

CH: A co filmy, které promítáte?

JB: Spolupracujeme už několik let se soukromým filmovým archivem - Národním kinematografickým muzeem v Brně. Je to vlastně součást sdružení filmových historiků a konzervátorů. Kdysi bývali soukromí, ale museli to legalizovat. V podstatě v loňském roce tady vlivem nekulturního parlamentu došlo k tomu, že se v republice oficiálně zrušila 16mm filmová produkce. Promítačky se házely na hromady, lámaly se na kusy a filmy se spálily na jedné hromadě. I vynikající filmy jako "Balada pro banditu" a podobně. No a když jsem tohle slyšela, o to víc jsem se naštvala, a proto tady ty filmy promítáme, ačkoli ty obří filmové společnosti nám hází klacky pod nohy a myslí si, jak se na tom balíme, ale není to pravda. My se tímto způsobem snažíme zachránit kulturní hodnoty, protože lidi by tyto 16mm filmy neměli možnost vidět.

CH: To jsou české filmy? Kdy byly vyrobeny?

JB: Jsou to většinou filmy z šedesátých let naší i světové produkce.

CH: Ničí české filmy z šedesátých let?

JB: Oni je zničili. To už je zničený. Možná zůstala jedna jediná kopie v Pražském filmovém archivu, kterou občas pustí na dvojce, ale to je všechno. Proto my tuto činnost můžeme dělat jen pod hlavičkou muzea, lidé musí mít průkazky a má to charakter uzavřené akce, která je součástí činnosti toho kinematografického muzea. Jinak bychom narazili, protože tím, jak zrušili tuto produkci, tak by byl velký problém získávat vůbec monopoly na ty filmy a my bychom nebyli schopni to ani zaplatit, ani to muzeum, které je v podstatě také bez příspěvků. To, co vybereme na vstupném, tak dáváme muzeu na údržbu archivních fondů.

Jinak v tomto klubu dáváme velký prostor amatérům, protože já se snažím podporovat všechny lidi, kteří nesedí jenom v hospodě a nepropadli tržnímu životu. Tyhle lidi v zařízení, která jedou komerčnější cestou než my pořád vyhazují, takže mají velký zájem tady vystupovat a pořád mi nosí kazety. Musím si je poslechnout a co je poslouchatelný, tak jim opravdu ten prostor dám. Kolikrát je to první koncert, který vůbec mají před lidmi. Přijdou na ně třeba spolužáci, bratři, sestry, rodiče. Postupně se třeba z některých těch skupin stal pojem a účastní se festivalů. Takže jsem zjistila, že práce tohoto druhu není zbytečná. Ještě bych chtěla dodat k té finanční situaci, o které jsme dříve mluvili, že to, že nás úřad akceptoval, že to nebylo vůbec jednoduché, že to byl vlastně boj od toho roku 1991, kdy by nás bývali klidně šmahem zrušili jako rušili všechno po roce 1989, co nevydělávalo. Takže já jsem za tento klub musela hrozně bojovat. Úředníci se tady chodili koukat, viděli, že sem ti mladí lidi chodí a konečně pochopili, že ten klub je potřeba a dneska už nás berou, ale nebylo to vůbec jednoduchý.

CH: Takže důvod, proč to tady chěli zavřít, byl ten, že si mysleli, že když budete organizovat něco jiného, tak na tom vyděláte více peněz?

JB: Oni mě nutili zezačátku, aby se tady čepovalo pivo a aby tady byly diskotéky a já jsem řekla, že takovou práci dělat nebudu.

CH: Jak dlouho to trvalo?

JB: Od 1991 do 1993, ty první tři roky. Ještě bych dodala, že jsem byla natolik vděčná éře komunistů za to, že mě zocelila tak, že jsem se nebála bojovat, protože ten boj šel kolikrát na nože.

CH: Kdo rozhoduje o kultuře na místní úrovni?

JB: No naštěstí mi do toho vůbec nikdo nekecá. Ty dva roky už mám teďka naprostý pokoj. Já jsem tady měla nad sebou třeba šestičlennou poslaneckou komisi, které jsem předkládala tabulky, musela jsem si zapamatovat, že v ten den pršelo, třeba byla průtrž mračen a přišlo míň lidí. Takhle mě tady sledovali ty tři roky a když zjistili, že tady děláme maximum a že se tady peníze nevyhazujou, tak už mě nechali být. A zjistili i to, že návštěvnost je poměrně slušná ve srovnání s jinýma. Ještě dodám, že žádný z těch poslanců kultuře nerozuměl, ale byli poslanci demokratické země, takže bohužel mohli rozkazovat. Bylo to silně potupné. Nutili mě do toho, abych tady měla stovku vstupné a podobně. Cena záleží na programu. Chtěli, abych vydělávala za každou cenu a já jsem jim vysvětlila, že kulturou tohoto druhu vydělávat nebudu. Nebojovala bych za to, kdybych necítila, že to má smysl. Myslím si, že mladí lidi musí mít kam chodit a musí chodit tam, kde se cítí dobře. Jinak je to prostě všechno špatně. Kriminalita a všechno...

CH: Je to alternativa k televizi.

JB: A k automatům hlavně, což je teďka problém v republice. Automaty, kdy mládež se z toho léčí vyloženě na psychiku. Všude jsou herny. Sem to strkali taky, to jsem odmítla.

Ještě máme problémy, že nejsme v širém poli, ani na samotě u lesa a že jsme v bytové zástavbě, kde bydlí převážně důchodci. Píšou na nás neustále petice, že rušíme noční klid, protože chtějí v osm hodin spát. No a já na ty petice musím reagovat, odpovídat, lítat všude možně, kam mě pošlou, a ještě mi sem posílají poslance za ten obvod, na kterým působíme, a tak podobně. Takže boj vlastně pokračuje pořád.

K té dramaturgii - tím pádem pro mě z toho plyne, že v tý těžký finanční situaci ty pořady musím vybírat z hlediska hlučnosti - zaprvé, z hlediska finančního, abych byla schopná to zaplatit, a třetí hledisko musí být hledisko kvality, aby na to vůbec lidi přišli a abych udržela určitou uměleckou úroveň tohoto klubu. Takhle ta dramaturgie je docela složitá.

CH: Myslíte si, že by bylo možné podobný klub otevřít dnes?

JB: Obávám se jedné věci. Ono po revoluci se do toho vrhla spousta lidí, která a o téhle práci měla ideály. A řada těch lidí, která se do toho pustila, tak velice rychle toho nechali, protože si uvědomili, co to je za boj a mravenčí práci, aby se to vůbec podařilo. I když měl tento klub základ v Modrých pondělcích, tak se v podstatě řada věcí dělala úplně znova. Muselo se to postavit, muselo to mít nějakou ne koncepci, ale muselo to i někam směřovat. Takže ty Modrý pondělky mi v tom pomohly snad jenom co se týče styku s účinkujícími, ale pak v ničem. Ten klub je úplně něco jinýho, když funguje takhle celoděnně a pořád. Myslím, že dneska by v Brně už chyběli lidi. Ty ostatní kluby jdou cestou těch diskoték, přednost má provoz baru, aby byl zajištěný rychlejší zisk apod. Myslím si, že by to dneska byl už problém v tomto městě. Lidé, kteří tady byli dřív a dělali to dobře, se už dneska věnujou úplně něčemu jinému a žáden z nich nejeví chuť se k téhle mravenčině vrátit.

CH: Znáte podobná místa v Brně nebo České republice?

JB: V Brně ne, já si teď na nic nevzpomínám. Nemám čas poslední roky někam vyjet.

CH: Jedna věc, která mě na vašem klubu zaujala, je to, jak může taková nekomerčně zaměřená alternativní kulturní scéna vůbec existovat. Ve Spojených státech se zrodila alternativní kulturní scéna v šedesátých letech a přežívá s vládní podporou do současnosti, kdy vláda začíná tuto podporu rušit. Taková alternativní scéna rovněž vyžaduje ve Spojených státech naprostou oddanost myšlence, spíše než honbě za penězi. Zajímalo by mě, jak vidíte budoucnost alternativní kultury tady v Brně.

JB: Samozřejmě pořady, který jsem tady dělala za komunistů, jsem musela podrobit prověrce, protože na některý lidi, který pokračujou dál ve svý tvorbě, se přestalo prostě chodit. Řada kapel si řekla - tak komunisti padli, už není potřeba abysme hráli. Spousta výborných brněnských skupin už není. To jsem si musela vyzkoušet. Ale na řadu lidí se chodí dál a řada nových dobrých věcí přece jenom vzniká, takže pro mě to znamenalo to dobrý najít a získat nové kontakty. Nemohla jsem už vycházet jenom z těch, který jsem měla. Takže hledání to bylo co se týče volby pořadů. Izolovaná se rozhodně necítím, protože dneska už ten pojem alternativní kultura není tak aktuální jako byl za komunistů.

Kromě mě to tady vlastně zajišťují další dva lidi, takže na tu činnost jsme tu pouze tři. Dá se řict, že zatím nás nadšení neopustilo, a pokud to budem dělat dál s nasazením, s jakým to děláme, tak si myslím, že máme šanci tenhle klub udržet v oblibě lidí. Pro mě to bude ovšem pořád znamenat umět ten klub bránit proti tomu, jak se vždycky po volbách vymění poslanci, přijdou jiní a zase jim budu všechno vysvětlovat znovu, to už jsem zažila asi třikrát od revoluce. Ale míním to pořád dělat, i když mě to někdy už unavuje a připravuje o čas v práci. Bude to pořád složitý, ale co mám dělat. Není to jednotvárný.

TF: Co tě motivuje?

JB: Ono to má asi hlubší kořen, protože když mi bylo devatenáct let, tak jsme měli v Olomouci takovej beatnickej klub, kam jsme chodili jako domů, taková sestava asi šedesáti lidí. Chodili jsme tam dokonce radši než domů, slavili jsme tam Štědrý večer, sami jsme si tam malovali, jezdili jsme na brigády sázet stromky, ovšem měli jsme na dveřích anglickou vlajku a dělali jsme si tam sami diskotéky. Bylo to prostě podle soudruhů doupě, který nám v nějakým třiasedmdesátým roce zrušili, zavřeli. A my jsme byli všichni strašně nešťastní a ve mně tak nějak zůstalo udělat mladým lidem klub, ale přece jenom na nějaké profesionální úrovni. Aby to nebylo jako tehdy, ono to nebylo moc na úrovni, a aby už nikdy nebyli nešťastní, že se jim to zrušilo.

CH: Má to co dělat s tím, jak je to tady vymalováno - Beatles a jiné obrázky z šedeátých let na fasádě?

JB: Tady ty kresby uvnitř klubu i venkovní fasáda je dělaná způsobem dětských omalovánek. Sehnali jsme jednoho výtvarníka, který velice rychle zvládá obrysy. Když jsme si řekli - budou tam Beatles, tak je krásně namaloval. Udělal černě obrys a my ostatní jsme po sobotách a nedělích vybarvovali ty plochy barvama. Ono se to loupe, takže každej rok je to třeba opravovat po těch víkendech. Je to hodně pracný. Ale vyloženou inspiraci jsem získla na filmu Střechy. To byl film od stejného režiséra, který dělal West Side Story. V postatě to byl příběh z Manhattanu, kde si bezdomovci tímhle způsobem zdobili střechy. Oni bydleli na střechách, měli tam postavený takové kůlny a ty zdi kolem sebe si zdobili tímto způsobem. Když jsem přišla z toho filmu a ten barák byl takovej vlhkej, pořád to prostupovalo, tak jsem si řekla, že když už to budem pomalovávat, tak takhle, ono pak všechna ta vlhkost zmizí. No a nápad byl na světě i díky tomu filmu, protože v té Olomouci jsme to dělali trochu jinak. Tam zvenku malování vůbec nebylo.

CH: Připadá mi to nádherné, když jdete tou dlouhou cestou z hlavní ulice, projdete kolem těch šedých budov a pak najednou uvidíte to opravdu zářící a pestrobarevné místo. Bylo pro mě těžké uhodnout, co by to tak asi mohlo být, protože něco podobného by se ve Spojených státech nikdy nemohlo stát. Byla by tam velká směrová tabule z hlavní ulice... Možná byste ještě mohla něco říci o galerii, protože je zajímavá z hlediska umění komunity.

JB: Tahleta aktivita se jmenuje Malá galerie výtvarných aktivit. Má to i svůj název. A vystavujou tady velmi mladí výtvarníci, kteří třeba do této doby nikdy nevystavovali nebo ani nemají možnost vystavovat. Takže jsou to jejich první práce, který ale většinou za něco stojí. Dokonce každá výstava je spojená s vernisáží, kdy si ten umělec pozve svý kamarády a má takový úvodní večer, kdy k tomu může něco říct. Vstupné je dobrovolné a zisk většinou nehrozí. Oni by na to ani neměli. Co dostaneme je tržba v baru. Teď momentálně nám tady visí trochu výjímka, to je výstava mentálně postižených dětí, kterým je tak od osmi do patnácti let. Osobně se mi ty obrázky velmi líbí, protože jde vidět, jak ty děcka úplně jinak vnímají barvy než normální člověk. Ani bych neřekla, že to malovalo dítě. A řada z těch věcí už je prodaná. Neměli jsme tady takový úspěch už dávno.

CH: Ty obrázky na fasádě mají trošku charakter šedesátých let v Americe. Byl to záměr, nebo jen rozhodnutí umělce?

JB: My jsme původně vymysleli na ten barák Beatles. A to je záležitost šedesátých let. To ostatní tak nějak, aby s tím korespondovalo, tak to možná zůstalo v tom rázu tady tohoto období, protože se to doplňovalo. Prostě první byli namalovaní Beatles.

TF: Proč Beatles?

JB: My jsme tady začali dávat v rámci toho archivu filmy "Help" a "Perný den" a bylo to děsně narvané, takže jsem zjistila, že ty Beatles táhnou mladý lidi tak, jak táhly mě, a že táhnou další děcka a prostě mě to napadlo dát tam Beatles.

CH: Je tam taky list marihuany a Indián a nebyla jsem si jistá, jestli to nějak zapadá do duchovních aspirací z šedesátých let. Také se zdá, že je tady v Československu určitá fascinace indiánskou kulturou.

TF: Určitě ano, mluvím-li za sebe.

JB: Spíše jak je to poskládaný ze všeho možnýho, tak má zdůrazňovat spíš tu svobodomyslnost. Třeba na tom komíně je tygr. A ten tygr je tam proto, protože já jsem podle indického horoskopu tygr, tak tam namalovali tygří hlavu, jako že to tady hlídám. Takže na tom baráku je fakt všechno.Jedna z věcí, která je také atypická, že se tady nekouří. Taky proto, že tady nejsou okna a po těch večerních akcích tady jsou hned ráno děti.

CH: Takže musíte velmi úzce spolupracovat s učiteli? Musíte znát rozvrh na školách atd.?

JB: No jistě. Zezačátku jsem to dělala všechno, ale teď už máme jednoho kolegu, který tohleto dělá, takže on je v kontaktu se školami, s učiteli. Je to už dneska tak zaběhlý, že si sem velice zvykli chodit. Už i proto, že v Brně se pro ty malý děcka dělá hrozně málo. Tady je loutkový divadlo Jitřenka, loutkový divadlo Radost, a tím to víceméně končí. Takže nám se jezdí školky opravdu zdaleka, třeba z Bohunic.

CH: Protože znáte tolik dětí, tak si musíte uvědomovat generační rozdíly, také vidíte vyrůstat další generaci. Co si o ní myslíte, tolik se dívají na televizi a zvlášt na importovanou televizi?

JB: Oni budou jiný a vyhlídky mají podle mýho názoru děsný. Například když nepochází z bohatý rodiny, tak řada lidí neví, kde získá byt. Dneska jednopokojový byt v Brně stojí čtyřistapadesát tisíc. Oni dostudujou a takhle v tramvaji slýchávám rozhovory těch vysokoškoláků, že si říkají: "No a co potom, co dál, vystudujem a kde budu bydlet..." Vlastně nemají perspektivy. Žít ze dne na den je šílené. Ty kulturní perspektivy.....To máš těžký. Ty lidi, co chodí sem, tak si myslím, že ovlivňuju. Jsem tady od toho roku 1991, takže moc těch dorůstajících nevidím za ty roky, ale už jsem zažila, že třeba z posledního ročníku školky přešli do školy, chodili sem se školou a jakmile jim bylo patnáct, šestnáct, tak jsem si všimla, že tady jsou mezi normálníma divákama a že sem prostě přijdou. Na těch malejch dětech jde hned vidět, že se jim tady hrozně líbí a vodí sem rodiče jim ukázat ten barák, kam oni chodí na pohádky. Kolikrát vidím, jak jsou ti rodiče z toho zděšení, protože ne pro každého dospělého člověka je tohleto prostředí, které dokáže nějak dobře brát.

Je to malý měřítko, ale snažím se dělat alespoň to, co můžu dělat já, protože pokud bude kulturní politika v tomhle státě taková, jaká je, tak ty vyhlídky jsou děsný. Za komunistů lidi hledali únik z té nesvobody, hledali hodnotné kulturní zážitky, aby si napřímili záda, prostě vyhledávali to. Tato motivace dneska není a je potřeba, aby lidi, kteří chtějí vidět něco jiného než ty diskotéky a automaty, aby měli kam jít. A pro tyhlety lidi já tady sem, i kdyby to mělo být třeba dvacet procent. Lidi jsou nekulturní, ale pro ty, kdo chtějí dneska někam jít, tak chci být jedna z možností, kam jít můžou.

CH: Svěřují se vám lidé s tím, jak jsou zklamaní všemi těmi diskotékami a televizní kulturou?

Ne, ale slyším tady dost často kritiku třeba toho, co jde v kinech. Proto jsme třeba přistoupili k promítání filmů, protože lidi začali mít dost těch hororů a sci-fi filmů, kterých byly plný kina, zvlášť teda po tom devadesátým roce. Lidi se toho nasytili a začalo je to nudit. Bylo to prostě jednotvárný.

(Původní rozhovor v češtině; tlumočník Tomáš Frgala)