PAVEL KACIREK
Prague, February, 1996
Interviewed by Chris Hill
Czech full screen
English full screen

CH: Could you describe "Original Video Journal"?

PK: "Original Video Journal" was formed in 1986 as a video magazine. Each edition was about 2 hours, and 20 copies were made and distributed very quickly. Communist laws did not prohibit producing an original but did prohibit its reproduction and distribution. That is the explanation for the light irony in its name. Of course, people made copies of the copies. I saw some tapes which were 4th and 5th generation copies of the master.

CH: When you were producing "Original Video Journal" you were clearly criticizing the government at the time. Did you have any hopes for what kind of media, like what kind of television, could happen during that period before 1989? For example, were you also hoping that some kind of changes could happen with television or were you really looking specifically at government changes?

PK: First of all, we were not criticizing the regime at all. We were only pointing out some absurdities and some topics which were taboo for official propaganda. This was enough. This was sufficient criticism. And we really did not think that we would help some changes to happen because the atmosphere here, still in Czechoslovakia at that time, was such that any changes seemed to be impossible, seemed to be out of sight. Our only approach was to refuse to be involved in the official stream and to show life as it was, or at least, a part of life.

CH: So were you working in television at this time?

PK: I was the only filmmaker in the "Original Video Journal" group. There were about 16 of us there at that time. As a matter of fact I had not worked in the official media since 1984, partly because I had signed Charter 77 and partly because I was not interested in working for television any more. Those two things met and it suited me quite well. But I did work for the advertising industry from time to time. Besides that I also worked as an ambulance man in the anaesthesia and resuscitation department.

CH: Before you signed Charter 77 did you work in television?

PK: I worked in the studio of Kratky [Short] Film and did not do official propaganda. I graduated in 1973 which was during the most severe, harsh years of normalization after the invasion [1968 invasion of Warsaw Pact troops to Czechoslovakia], and I did not want to do documentary films. It was not even possible to do documentary film; it was really only possible to do propaganda. So I worked as a freelancer in the studio of Kratky Film and earned my living making instructional films, educational films, scientific films. It does not mean that they were not propaganda though, since everything being done here then was propaganda. But it was not that strict propaganda; it was still bearable.

CH: I want to get back to this in a minute, but just before I forget, could you say something about what were the professions of some of the other people who were in "Original Video Journal" with you?

PK: It was a strange mixture of people. We were doing different samizdat programs here, and there were a few people who were doing underground films with a political context, recordings of things related to the opposition. There was the idea to bring all of these people together, and out of this arose the idea to help publish a regular magazine. And it became a reality. With the first issue we saw that we were able to pull it off and we went on. So there were different kinds of people involved with "Original Video Journal." There were people who were involved in opposition organizations, for example fans of film who could not work in through the official structures. There were a few famous names--in fact the initiator of the whole group was Vaclav Havel, who had participated in many similar activities.

CH: So Havel was really a leader?

PK: No, but he provided the inspiration. Then there were independent journalists. As a matter of fact, they were journalists who were working outside the official structure, the most significant of whom now is Jan Ruml, currently Minister of Internal Affairs. I do not know whether I should name all of them since there are 16 people whose names may not mean anything to anybody....OK, the most famous were the translator of Kurt Vonnegut, Jaroslav Koran, who later became the mayor of Prague, and the former moderator from Czechoslovak television, Jiri Kanturek, who later, after the changes, became the director of Czechoslovak television.

CH: Now I want to go back to this idea about the official story. I think this concept is fundamental to the way people construct and express the problem in Eastern Europe. I understood you to say at the beginning of our conversation that through "Original Video Journal" you were not criticizing the government so much as you were trying to show that there was another reality beside the government's official story. Maybe you could say something a little bit more about this idea of there being an official story.

PK: Many things were taboo for this society--subjects either were not shown because of a certain self-censorship, or they were directly forbidden to be shown in the official media. For example, there were many cultural events that took place in small theatres, underground exhibitions, performances, a variety of cultural events. There were also events related to the opposition--for example the appointment of spokesmen for Charter 77. We always recorded the passing on of that sceptre from year to year.

Later there were many demonstrations happening here in Czechoslovakia which were shown on TV in a distorted way. These programs were used as propaganda against an opposition. So our group videotaped what the demonstration really looked like. For example, talking about ecology was also taboo at that time. Although some ecology law existed, if ecological problems came to light, talking about it was immediately stopped in the official media. So there was really a broad territory that we could work on and show the deceitful character of the regime. Documenting reality was one part of the thing. It was enough work.

As a matter of fact sometimes we even managed to stimulate certain developments to happen. In addition to producing the basic video journal we also organized panel discussions on specific themes. For example, one panel examined 1968, the year of the occupation, in relation to present society. That was in 1988, so it was the 20th anniversary of the occupation. In total we made 3 such discussions as supplements to this video journal. The fact is that there was really a wide field of concealed reality that the official media were not allowed to show. So we were moving in this reality.

In the past 20 years of normalization, let's say in the years from 1968 to 1988, any kind of creativity was very extensively and very successfully suppressed. All this was, of course, completely planned, directed, and censored. Of course, it is not possible to keep society under such pressure, under such a lid. We were operating under conditions and pressures which were bursting its sides, steaming, lifting the lid up, and that's where the real creativity presented itself.

CH: Some friends have told me that this period of Perestrojka in 1987/88, where there was very inspired work coming from the U.S.S.R., made some people hopeful that things could change. Did you feel hopeful about Perestrojka, or how do you think Perestrojka affected people here in Czechoslovakia?

PK: I can only answer for myself. I do not know how the society reacted to Perestrojka. The fact is that when Gorbachev visited the country the squares filled with people. The society here was motionless, so any movement, any change was welcomed. However, big changes were not expected. In a way, Perestrojka had already been here. In fact, Perestrojka was that whole communist movement up until 1968, with [Alexander] Dubcek and company. That had been an effort to democratize communist society, unsuccessful, of course, and impossible too. I think no real and radical changes were expected from Perestrojka. I think that the society foresaw neither the changes which happened in 1989 nor, following that, the reign of the right-oriented government and privatization and the change of the whole structure of society. There was no such horizon or overview here. Rather there was a quiet resistance against an intrusive regime.

CH: So when did you begin to feel that the government would actually change, well, radically? Radically is probably an awkward word to use--I do not know whether it is correct.

PK: The changes were not even felt in the air. I think that nobody, not even people in the opposition had any idea even the month before November, 1989 that some radical changes would happen. Nevertheless some slackening of the pressure could be felt. The communist government intended to make changes but at the same time it was afraid to do so. There was a certain group there which tried to make changes but the public did not know about it. Only now since I have become interested in some of the history before 1989, have I learned that there was an attempt by the premier to lightly change the economic system. Because of that the conservative group forced him out. I personally began to feel in the summer or 1989 that something was happening when I saw the chief of ideology Mr. Fojtik--comrade Fojtik--on TV. He had just returned from Moscow and when officials returned from abroad they always were smiling, projecting a happy future etc. This man appeared totally shattered. And I thought that something must be happening either to this man or to the regime.

CH: Before 1989, did you work for Czech TV?

PK: No, I had made a few films for television. I am working on something for television just now, but I have never been employed by them. I simply stayed outside. After 1989 many people left to work in the government, some to business. A few stayed here with "Original Video Journal" with the intention of turning this firm into a normal professional production company. It failed because real independence does not exist in this world. There is either dependence on ideology or on money. As a matter of fact my recent productions can be used only by Czechoslovak television, but there are financial limitations. Ideological pressure does not exist any more.

CH: So you said that one of the members of "Original Video Journal" became the director of Czech TV. Was that immediately after the change?

PK: No, being a director of TV is and has always been one of the most important government positions not only in relation to media, and only entirely reliable people got appointed to this position. In fact the first director of Czechoslovak television after November, 1989 was the spokesman of former premier Adamec since there was a semicommunist post-opposition government. Later the director of TV became Jiri Fajraizl who was kind of an enfant terrible of Czech TV documentary. He had many problems with personnel. The television bureaucracy had been ideologized, which meant that people there had been quite damaged by the regime. It was necessary to dismiss or change some people, which caused many problems. After that the director became Jiri Kanturek, who was able to solve these problems quite successfully, but he lost this position after the splitting of the republics [Czechoslovakia split into the Czech Republic and Slovakia in 1992] because the channels were also divided. The present director of Czech TV is a child of television. Perhaps he was born there, so he is closely related to technological production--he knows how to do it, etc. On the whole he is neutral in the political sense of the word.

CH: What is the present situation? What is possible now for real investigative journalism on Czech TV 1 or 2 [the government-owned stations which are paid for by fees levied on TV sets plus a small amount of advertising] or Nova-TV [privately owned station supported by advertising]?

PK: They would like to do it. They call it investigative journalism. I think they are all stigmatized. They were educated by the former regime and today they all function as if on a leash. Real investigative journalism, the kind which has some point of view leading to some results, creates some model which goes deeper into society. Such journalism still does not exist here. I would call what exists now rather "boulevard" journalism, which means that one sensational case competes with another sensational case, and it goes on from one day to the next. I would even say that this society does not expect anything like investigative journalism. In fact it is hiding its own history. It prefers to move on the surface, and accepts the surface rather than getting to know something about itself.

CH: Is this the problem of the management of television or is this the problem of the audiences. I know it is not a simple answer, but do you think the problem lies more with the audience that doesn't want this kind of probing and questioning, or with the directors?

PK: There are two phenomena here--commercial television and so-called public television. It is very clear with commercial television. It is oriented to this boulevard type of journalism, not only in relationship to the news, but to all of the programming. So, in fact, supply and demand are interacting there. Therefore I think that there is no demand in society for such things. It is a little bit different with public television; it has been more complicated recently. They would like some of those themes to be spoken about, and they would like to present programming on those topics, but at present they are in some quite senseless competition with private TV. The whole situation is strange; to try to compete with commercial television using the means of private TV is a big mistake. This effort to be competitive has an influence on individual types of programs. Even in public television the so-called investigative journalism takes on a boulevard character, even if it is not as visible.

CH: I saw the program produced by "Original Video Journal" on Czech TV recently. I do not know whether you were involved with it. The program featured Vaclav Havel [President of the Czech Republic] talking and also a man who had been in prison with him who had agreed to report on Havel for the StB [Czech secret police]. Of course, the dialogue was translated for me by a friend so my understanding comes from this translation. I thought the program was quite interesting, It seems like this issue must be a very sensitive subject for the entire country. First of all, it was interesting that such a subject was discussed on TV, and second, it seemed that Havel was able to talk eloquently about the complexity of this issue. I thought it was an impressive TV program. Where did the idea for this program come from? Did it come from you or Havel, because this is now a much-discussed national issue.

PK: The hero of this film, the man who had been Havel's cellmate in prison, is our common friend. The program was also a certain effort to help him because we knew the circumstances under which he yielded to the pressure of the StB, and through this case we wanted to show how complicated it was to actually evaluate whether somebody was an agent of StB or was not. Also to reveal how complex the whole system was, how abusive it was, damaging people, simply devouring everything like some mad machine.

CH: This program referred to the police or specifically to the StB and to their activities before the change in 1989. Do you think it would be possible to criticize the police now on television?

PK: Of course, it would be possible. One would have to have some specific case, he would have to have evidence. Both the police and secret police know how to hide these things, how to cover up. There are many cases here, scandals, which were not revealed until today, which were camouflaged. I think that if such a case would endanger the governing structure, at some point there would be certain pressure put on media to stop it, which has actually already happened here, and media would obey.

CH: The situation here is not that bad as in Slovakia, though, where it is illegal to criticize the government. Is that right?

PK: I do not know the situation in Slovakia very well. From time to time I am very pleased to hear some criticism, quite strong criticism, from there. There has been a very lively case recently with the kidnapping of the president's son. On the whole it seems that the pressure from the government to the press in Slovakia is stronger that in the Czech Republic.

CH: You said the last time we spoke that your series "Handicapped Society" has ended? What kind of stories do you think need to be told by investigative journalists here now? I know this is a general question. If previously you tried to show a different reality from what was being presented as the only story by communist regime, can you describe what kind of important issues you think need to be investigated now?

PK: The situation is much more complex today, because there was previously a wide domain which could neither be used not explored. Now one can examine this whole spectrum of events. It now depends on how deep, and to what extent journalistic ethics and art are applied. After all, I do not work in this field, but I think that there should be more professional work there, more readiness, more proof and a wider range of topics. Of course, I think that the main element of journalistic or documentary work should be an independence from power, independence from political, social, and business interests. That is not happening today. Even though the journalists pretend to be investigative, independent, free and so on, there are many aspects of their primary dependency which goes to such absurdities that their work is in fact used as hidden advertising, not only for political power, but also for business. On the whole I think that this work should be devoted to its primary meaning, which is in the service of the public. That means being interested in the individual, in society's traumas, or in things which help society to be more cultural. This question is best answered by practice.

CH: It would seem that one of the questions that this society has to define for itself, as all societies do but maybe now you have an unique opportunity now to define this, are the responsibilities of public and private institutions. In the U.S. we have the guarantee that our speech can be free, but we have no control over television, which uses public resources, frequencies. So while television appears to be a place where free speech can be practiced, in fact, it is pretty much controlled by commercial interests and obviously the content of television has an powerful influence on society. I am wondering if you have any thoughts about the definitions and responsibilities of public and private projects in the Czech context and how they relate to TV.

PK: First of all, I do not want to offer any definition, because a definition always distorts. I do not think that there is a big difference between public and private. Private can be beneficial to the public, and it can help an individual. It can be more useful than something public. We are aware of this predicament. We knew it very well. Perhaps society in general did not know it very well, but it was known to people who were interested in these issues. We knew about the commercial sector and the pressure of different interests in the so-called democratic system. I think that there is no remedy. The open system is so complex in its roots that it is not possible to say yes, the evil is here and now we will dispose of this evil. To the degree that the system is complex, much complex work must be done in order to prevent things from growing over our heads or causing problems. I think that government reflects the society. The government is everything we know, we want and strive for. If the government behaves neutrally and adopts certain technocratic views about society then, of course, this society loses something spiritually. This open system gives a man freedom but only a few people realize that it also give them responsibility. People here are not used to this because they used to live in the system where everything was solved for them and corresponded to a certain model, and they did not feel any responsibility.

CH: Yes, so this appears to be a major problem for the society now, encouraging people to be responsible and to take initiatives, I suppose.

PK: Yes.

CH: One more question. Because you bring up this issue of the importance of culture. When you say culture, I think about at least two problems. One is the importance of maintaining a Czech culture that uses television because there is such a temptation and financial incentive to import television from other cultures--American television, German television, French televisio--even though there is a great tradition of Czech media. So that seems to be the one issue--maintaining a Czech culture that speaks to Czech people about Czech issues. A second question related to this is--do you think of media as a culture as well? We were talking about investigative journalism, and usually when we think of investigative journalism now we think either of newspapers or television. If media has its own culture should it be nourished by civic administrations like Czech television? Could you comment on either of those issues: media as culture, and/or the importance of there being some indigenous Czech culture on television?

PK: I am not a strict defender of Czech culture. Czech culture is a bit of a vague notion for me unless we have in mind literature, theatre, film, and so on. The very strong American influence, which is forced here artificially on the basis of business, is a fact which reflects the wish of society. If the society wants to have its own Czech culture then it has to protect it, create it and so on. If it wants to adopt certain habits, to simplify life to basic technological processes then, of course, it loses its culture. It loses not only those books but also certain life values. It is quite complicated to answer the question about whether to defend European cultural interests. It is the number one question in Europe, because on the one side stands the gigantic European unification process which curtails such interests, of course. On the other hand, if anything transcends the Czech nation, or any nation, then it establishes its own culture. This does not mean only that we defend our own songs and dances. There is something through our culture that we bring to the world. And if we do not have our own culture then some other culture replaces it.

As for the media, media is a culture as well, of course. It depends on what we mean by culture. For me media is the whole spiritual life of society, and modern media belongs to this domain, too. It depends how the media are used. The media is only an instrument.

CH: I think what is needed is an education, in high schools and gymnasiums, about media culture so that people can develop more complex ideas about participating through media and also more complex possibilities and expectations for TV. That is what I hope could happen in the future. But some of the same forces that you are dealing with here, let's say international media conglomerates, are controlling the media where I am also. These commercial interests make it difficult for people who embrace media seriously to develop a complex culture around media.

PK: Media has always been here. At one time when a book was the basic communication instrument, the media, in a pejorative meaning of the word, existed. Besides the so-called high literature or spiritual literature there was a wide range of literature which were commodities. The same applies to pictures. Pictures were operating as spiritual things, there were pictures for decoration, for pleasure. The role of media is not new at all. Whether it is a printed letter there or a microprocessor here does not matter. They are only technical instruments. What matters is what is here in the head or in the content in those things, what is passed through them.

CH: Thanks. I really appreciate your time.

(original interview in Czech)

Pavel Kacirek attended FAMU (the Film Academy in Prague) from 1968-72, and produced more than 50 short films for Kratky Films between 1973-80. In 1985-87 he signed Charter 77 and was subsequently banned from working in media. During the mid-'80s he worked in a hospital, and from 1986-89 was a member of the group producing "Originalni Videojournal," a samizdat video news and cultural report. Since 1989 he has produced for Czech TV ("A Subject: Franz Kafka" won the 1995 award for best Czech film of the year), and in 1992 served as President of FITES, the Union of Czech Cinematographers. He is currently working on a feature film and since 1995 has been the Chief of the Directing Department at FAMU.

English version

PAVEL KAČÍREK
Praha, únor, 1996
v rozhovoru s Chris Hill

CH: Mohl byste popsat "Originální Video Journal"?

PK: "Originální Video Journal" vznikl v roce 1986 jako videový magazín. Každé vydání trvalo zhruba dvě hodiny, velmi rychle bylo vyrobeno a distribuováno dvacet kopií. Komunistické zákony nezakazovaly výrobu originálu, ale jeho množení a rozšiřování. Proto ta lehká ironie v názvu magazínu. Samozřejmě, že lidé si vyráběli svými prostředky kopie kopií. Viděl jsem kazety, které byly kopie čtvrté a páté generace z původního vzoru.

CH: Vaše práce na "Originálním Video Journalu" byla jasnou kritikou tehdejší vlády. Doufali jste také, že by mohla v té době před rokem 1989 nějak ovlivnit média, třeba televizi? Například že by se udály nějaké změny v televizi, nebo jste se vyhradně zaměřovali na vládní změny?

PK: My jsme zaprvé vůbec nekritizovali režim, my jsme pouze ukazovali některé absurdity nebo některé věci, které byly tabu pro oficiální propagandu. To úplně stačilo. To byla dostatečná kritika. A jestli jsme mysleli, že tím pomůžeme k nějakým změnám, tak to skutečně ne, protože v tehdejším Československu byla taková atmosféra, že jakékoliv změny se zdály být nemožné, že vlastně byly v nedohlednu. Náš jediný postoj k té věci byl ten, že jsme se prostě už nechtěli zúčastňovat toho oficiálního proudu a ukazovali jsme život takový, jaký je, respektive určitou část toho života.

CH: V té době jste pracoval v televizi?

PK: Já jsem byl jediný filmař v té skupině. Bylo nás zhruba šestnáct v tehdejší době a já jsem už prakticky od roku osmdesátčtyři nepracoval v oficiálních médiích. Bylo to taky tím, že jsem podepsal Chartu 77, ale taky mě to přestalo bavit. Čili tyto dvě věci se sešly a celkem mi vyhovovaly, ale tu a tam jsem pracoval v reklamním průmyslu, mimo jiné. Mimo to jsem taky pracoval jako sanitář na anesteziologicko-resuscitačním oddělení a podobně.

CH: Pracoval jste v televizi předtím, než jste podepsal Chartu 77?

PK: Já jsem pracoval ve studiu Krátkého filmu a nedělal jsem oficiální propagandu. Absolvoval jsem školu v roce 1973 v nejkrutějších nebo nejtužších letech normalizace po invazi a jaksi jsem něchtěl dělat, ani nebylo možné dělat, dokumentární film; bylo možné dělat jenom propagandu. Čili jsem pracoval na volné noze ve studiu Krátký film a živil jsem se instruktážními filmy, výchovnými filmy, vědecko-populárními filmy. Což neznamená, že to nebyla propaganda, protože tady cokoliv se dálo, tak to byla vlastně propaganda. Ale nebyla to tak silná propaganda, byla snesitelná.

CH: Vrátím se k tomu za chvíli, ale dříve než to zapomenu, řekl byste něco o tom, jaké byly profese lidí, kteří s Vámi pracovali na "Originálním Video Journalu"?

PK: Byla to taková zvláštní směs lidí. Tady se dělaly různé samizdatové programy, a protože tady bylo několik lidí, kteří dělali underground filmy, underground filmy s politickým kontextem - třeba záznamy věcí, které se týkaly opozice, vznikl nápad, že vlastně by se mohlo dát ty lidi dohromady nebo vytvořit z nich určitou skupinu. Že by to pomohlo tomu vydávání pravidelného magazínu. Což se tedy stalo. Zkusili jsme, jestli to můžeme utáhnout. Zkusili jsme první číslo, to se povedlo, no a potom jsme jeli dál. Ti lidé byli různého typu. Byli to lidé, kteří byli v opozičních strukturách, byli to třeba filmoví fandové, kteří neměli možnost pracovat v oficiálních strukturách. Bylo tam pár slavných jmen. Vlastně takový iniciátor celého toho seskupení byl Václav Havel, který stál u většiny podobných akcí.

CH: Takže Havel byl vlastně vůdce?

PK: Ne, on byl spíše inspirátor. Potom tam byli nezávislí žurnalisté. Vlastně tenkrát se říkalo nezávislí, ale byli to žurnalisté, kteří se pohybovali mimo oficiální strukturu, z nichž nejvýznamnější je dneska Jan Ruml, současný ministr vnitra. Já nevím, jestli mám všechny jmenovat, protože to je šestnáct lidí, kteří nikomu nic možná neřeknou. Překladatel Kurta Vonneguta Jaroslav Kořán - pozdější primátor města Prahy, Jiří Kantůrek, dříve moderátor Československé televize, později, tedy po změnách, ředitel Československé televize. To jsou takové ty nejslavnější jména.

CH: Chtěla bych se vrátit k té myšlence oficiálního příběhu. Myslím, že toto pojetí je příznačné tomu, jak lidé konstruují a vysvětlují problém ve východní Evropě. V úvodu našeho rozhovoru jsem porozuměla, že "Originálním Video Journalem" jste nekritizovali ani tak vládu, jako jste chtěli ukázat, že vedle toho vládního, oficiálního příběhu existuje ještě jiná realita. Možná byste k té myšlence oficiálního příběhu mohl říci trochu více.

PK: V této společnosti byla řada věcí tabu - buď se neukazovala na základě určité autocenzury, nebo byla v oficiálních médiích přímo zakázaná. Byla to řada kulturních akcí malých divadel, uderground výstav, různých akcí, performancí, vůbec různé akce z oblasti kultury. Potom tady byly záležitosti, které se týkaly přímo opozice, třeba jmenování mluvčích Charty 77. Vždycky se udělal záznam toho předávání žezla z roku na rok.

Později tady byla řada demonstrací, které se ukazovaly ve zkreslené podobě v televizi. Používaly se jako antipropaganda proti opozici čili my jsme ukazovali, jak ta demonstrace skutečně vypadala. Potom to byly například ekologické záležitosti. Tehdy bylo tabu mluvit o ekologii. Sice tady byl nějaký ekologický zákon, ale jakmile se vytáhly ekologické věci na světlo, tak prostě byly v oficiálních médiích stopnuté. Takže tam bylo široké pole toho ukazování prolhanosti režimu. To byla jedna stránka věci, že jsme dokumentovali skutečnost, to, co bylo. A to bylo dost práce.

Někdy se nám podařilo stimulovat i určitý vývoj událostí. Jako přílohu toho základního videomagazínu jsme třeba dělali panelové diskuse na téma. Bylo téma na rok okupace 1968 a tehdejší současnost. To bylo v roce 1988 čili 20-leté výročí. Podobných panelových diskusí jsme udělali asi tři jako přílohu videomagazínu. Faktem je, že tady bylo ohromné pole zatajované reality, kterou oficiální média nesměla nebo nemohla ukazovat a my jsme se v ní pohybovali.

V těch uplynulých dvaceti letech normalizace, řekněmě 1968 až 1988, byla velmi potlačovaná, a velmi úspěšně, jakákoli tvořivost. Samozřejmě, že to vše bylo direktivně plánováno, řízeno, cenzurováno a tak dále. Samozřejmě není možné udržet společnost pod takovým tlakem, pod takovým deklem. Čili my jsme operovali v tom terénu, kde to praskalo ve švech, kde to zvedalo tu pokličku a kde se vlastně objevovala ta skutečná tvořivost.

CH: Někteří přátelé mi řekli, že doba Perestrojky v letech 1987/88, kdy ve velké míře přicházela inspirace ze Sovětského Svazu, dala některým lidem naději, že by se mohlo něco změnit. Viděl jste naději v Perestrojce? Jaký vliv měla podle Vás Perestrojka na lidi v Československu?

PK: Já to můžu říci jenom osobně. Já nevím, jak společnost reagovala na Perestrojku. Faktem je, že když sem přijel Gorbačov, tak byla plná náměstí lidí. Tady byla nehybná společnost a každý pohyb, každá změna, byla pociťována jako určité plus. Ale velké naděje k tomu nebyly upírány, protože Perestrojka tady svým způsobem vlastně už byla přežitá. Perestrojka byla svým způsobem celé to komunistické hnutí do roku 1968, Dubček a spol. Byla tady snaha o určitou demokratizaci komunistické společnosti, neúspěšná samozřejmě, nemožná také. Myslím si, že prostě reálné změny, nějaké převratné změny lidi od Perestrojky nečekali. Alespoň žádné převratné změny typu té, která se stala po roce 1989, v průběhu nástupu pravicové vlády a privatizace a změny celé struktury společnosti. Takový horizont tady nebyl. Spíše tady byl takový tichý odpor proti dotírajícímu režimu.

CH: Tak kdy jste začal mít pocit, že se vlastně vláda změní - řekněme radikálně? Radikálně asi není to pravé slovo - nevím, jestli se hodí.

PK: Ty změny nebyly cítit ani ve vzduchu. Dokonce si myslím, že nikdo ani z opozice neměl představu měsíc před listopadem 1989, že k nějakým pronikavým změnám dojde. Nicméně určité polevování toho tlaku cítit bylo. Ona ta komunistická vláda měla v úmyslu nějaké změny udělat, ale zároveň se toho bála. Byly tam určité skupiny, které usilovaly o určité změny, ale veřejnost o tom prakticky nevěděla. Já až teprve právě teď, když se zabývám některými těmi historickými roky před rokem 1989, tak vidím, že tam byl třeba pokus premiéra lehce změnit ekonomický systém. On taky kvůli tomu odešel, protože ta konzervativní skupina ho vytlačila. Já osobně jsem ucítil, že se něco děje, když jem v létě v červenci uviděl v televizi tehdejšího prvního ideologa strany, pana Fojtíka - soudruha Fojtíka, který se vrátil z Moskvy. Vždycky, když se vraceli funkcionáři, tak měli takovou veselou tvář, zářivé horizonty před sebou a tak dále... A tento člověk byl totálně zdrcenej. Tak mi trošku ťuklo v hlavě, že něco se děje buď jemu, anebo režimu.

CH: Před rokem 1989 jste pracoval pro Československou televizi?

PK: Ne, já jsem sice udělal několik filmů v televizi, teď momentálně taky něco dělám, ale nikdy jsem nebyl zaměstnancem. Prostě zůstal jsem nějak mimo. My jsme hlavně chtěli změnit tu skupinu, kde jsme pracovali, myslím tím Video Journal. Spousta lidí odešla do vlády, někteří snad do byznysu. Pár nás zůstalo tady a chtěli jsme změnit tady ten podnik v normální profesionální výrobnu, což se vlastně nepovedlo, protože ta nezávislost jaksi v tomto světě neexistuje. Buď je to závislost na ideologii, nebo na penězích. Tady momentálně možnost, jak uplatnit vlastní tvorbu, je prakticky možná jen prostřednictvím Československé televize a tam jsou určité omezené možnosti, zejména finanční. Ideologický tlak neexistuje.

CH: Řekl jste, že jeden ze členů "Originálního Video Journalu" se stal ředitelem České televize. To bylo hned po revoluci?

PK: Ne, být ředitelem televize, to je jedno z nejdůležitějších míst nejenom v médiích a bylo i za komunistů obsazováno totálně spolehlivými lidmi. Vlastně první polistopadový ředitel Československé televize byl tiskový mluvčí bývalého komunistického premiéra Adamce, protože tady vlastně byla taková polokomunisticko prozatimní vláda. Potom byl ředitelem televize Jiří Fajraizl, což byl takový enfant terrible české televizní dokumentaristiky. Ten měl řadu personálních problémů v televizi. Televize byla ideologizována, to znamená, že lidi tam byli dost poničení režimem a bylo nutno určité lidi propustit nebo vyměnit. Vznikaly tam z toho dost problémy. Potom se ředitelem stal Jiří Kantůrek, který to celkem řešil k plné spokojenosti všech zůčastněných a po rozdělení republiky a v souvislosti s dělením kanálů vlastně toto místo ztratil. Současný ředitel je dítě televize. On se tam snad narodil čili má velmi vřelý vztah k té technologické výrobě - umí to dělat atd. A celkově je to neutrální člověk, v politickém slova smyslu.

CH: Jaká je současná situace? Jaké jsou možnosti pro skutečnou investigativní žurnalistiku na ČT 1 a 2 nebo na Nově?

PK: Oni by to rádi dělali, respektive tomu říkají investigativní žurnalistika. Já si myslím, že jsou poznamenaní, že řada jich je vychovávaná bývalým režimem a dneska jsou všichni jakoby utržení ze řetězu. Skutečná investigativní žurnalistika, ta, která má určitou tečku, dostane se k určitému výsledku, vytvoří určitý model, který jde více do hloubky zkoumání společnosti, tak tahleta žurnalistika tady zatím neexistuje. Spíš bych ji nazval ´bulvární´ žurnalistikou, to znamená, že jeden senzační případ vytlouká druhý senzační případ a žije tak ze dne na den. Já bych dokonce řekl, že to ta společnost ani neočekává, že vlastně společnost trošku skrývá svou vlastní minulost. Raději tedy jede po povrchu skutečnosti, přijímá povrch skutečnosti, než aby se dověděla něco o sobě samé.

CH: Je to problém televizního managementu, anebo je to problém diváků. Vím, že na to není jednoduchá odpověď, ale myslíte si, že problém vězí spíše v divácích, kteří nechtějí toto prověřování a dotazování, nebo to mají na svědomí ředitelé?

PK: Tady jsou dva fenomény - komerční televize a takzvaná veřejnoprávní. V té komerční televizi je to jednoznačné. Ta je orientovaná na bulvární typ, nejenom zpravodajství, ale celá skladba programu, čili tam vlastně poptávka a nabídka korespondují. Proto si myslím, že ta poptávka společenská tady není. V té veřejnoprávní televizi je to trošku jinak, v současné době je to složitější. Tam by byli rádi, aby tahleta témata zazněla a oni by se celkem tím rádi i prezentovali, ale jsou v určité soutěži s tou komerční televizí, v takové dost nesmyslné soutěži, a snaží se, to je celá podivná situace, čelit komerční televizi jejími vlastními prostředky, což je velká chyba. Tahleta snaha o soutěživost poznamenává jejich jednotlivé typy programů. I v té veřejnoprávní televizi nabývá i ta takzvaná investigativní žurnalistika bulvárnější podoby, i když to není tak očividné.

CH: Nedávno jsem na ČT viděla pořad vyrobený "Originálním Video Journalem". Nevím, jestli jste se na něm podílel. Zachycoval Václava Havla a muže, který s ním byl ve vězení a který souhlasil s poskytováním informací o Havlovi pro StB. Samozřejmě mi dialogy byly překládány, takže mé porozumění vychází z překladu. Ten pořad se mi zdál velmi zajímavý. Zdá se, že toto téma musí být velice citlivé pro celou zemi. Především bylo zajímavé, že se na toto téma vůbec diskutovalo v televizi. Také se zdálo, že Havel byl schopen o složitosti celé záležitosti hovořit velmi výmluvně. Podle mého názoru to byl velmi působivý pořad. Jak se zrodila myšlenka jej vyrobit? Přišel jste s ní Vy nebo Havel, protože je to velmi diskutované národní téma?

PK: Ten hrdina toho filmu je náš společný přítel. Byla to i určitá snaha mu pomoci, protože jsme věděli, za jakých okolností tomu tlaku StB podlehl. A na základě jeho případu ukázat nesnadnost pohledu, zda někdo byl nebo nebyl agentem StB. A ještě více ukazát, jak celý ten systém byl provázaný, jak využíval, zneužíval, ničil lidi kolem sebe, prostě požíral to jako nějaká šílená mašina.

CH: Ten program se vztahoval k činnosti policie a StB před rokem 1989. Myslíte, že by dnes bylo možné kritizovat policii v televizi?

PK: Bylo, samozřejmě. Člověk by musel mít nějaký konkrétní případ, musel by mít důkazy. Jak policie, tak tajná policie umí ty věci velice rychle schovat, zakamuflovat. Je tady řada případů, skandálních případů, které dodneška nebyly odhaleny, které byly zakamuflovány. Ale jinak si myslím,že kdyby ten případ ohrožoval vládnoucí struktury, že by byl udělaný určitý tlak na média, aby se v určité chvíli stopnul. To se taky už stalo. A média tomu vyšla vstříc.

CH: Situace tady ale není tak špatná jako na Slovensku, kde je nelegální kritizovat vládu. Je tomu tak?

PK: Já neznám přesně situaci na Slovensku. Tu a tam jsem celkem mile překvapen, že určitá kritika, poměrně silná, se odtamtud ozývá. Teď posledně je velmi živý případ s únosem prezidentova syna. Všeobecně se ale zdá, že ten tlak je tam mnohem větší než v České republice.

CH: Při naší poslední rozmluvě jste poznamenal, že jste dokončil sérii "Handicapovaná společnost". Jaké příběhy by podle Vás měly prostřednictvím investigativních žurnalistů zaznít dnes? Vím, že je to všeobecná otázka. Jestliže jste se dříve pokoušel ukázat jinou realitu než tu, která tady byla komunistickým režimem představovaná jako oficiální, jaká důležitá témata by měla být zkoumána nyní?

PK: Dnes je ta situace mnohem složitější, protože tenkrát zde bylo ohromné pole, které nebylo využito nebo exploitováno. Teď celé to spektrum událostí člověk může sledovat. Záleží do jaké hloubky, do jaké míry a do jaké novinářské etiky a uměny je toto spektrum prezentováno. Především já na ničem konkrétním v této oblasti nepracuji, ale zaprvé si myslím, že v té oficiální investigativní žurnalistice by mělo být více profese, více připravenosti, více ověřenosti, větší perspektiva toho tématu. Samozřejmě si myslím, že hlavním mementem žurnalistické nebo dokumentaristické práce by měla být nezávislost na moci, nezávislost na politických, společenských, obchodních zájmech. To se dneska neděje. I když se novináři tváří být investigativní, nezávislí, svobodní a tak dále, je zde řada prvků jejich prvotní závislosti, která jde až do takových absurdit, že je jejich práce někdy používána jako skrytá reklama. A to nejen pro politické síly, ale i pro byznys. Celkově si myslím, že prostě ta práce dokumentaristy nebo novináře by měla být věnována tomu prvotnímu smyslu, a to je služba veřejnosti. To znamená zájem o jednotlivé individuum, o to, co je pro společnost traumatizující, nebo co jí pomáhá v určitém smyslu být kulturnější. Ta otázka se nejlépe řeší praxí.

CH: Zdálo by se, že jedna z otázek, kterou si tato společnost musí položit, jako to dělají všechny společnosti, ale vy snad pro to máte nyní výjimečnou příležitost, je definovat závazky soukromých a státních institucí. Ve Spojených státech máme zajištěnu svobodu slova, ale nemáme žádnou kontrolu televize, která využívá veřejné zdroje, frekvence. Takže zatímco se televize tváří jako místo, kde může být uplatňována svoboda slova, v podstatě je do velké míry kontrolována komerčními zájmy a je zřejmé, že obsah televize má obrovský vliv na společnost. Zajímalo by mě, jestli máte nějaký názor na definice a závazky veřejných a soukromých projektů v českém kontextu a jak souvisí s televizí.

PK: Já zaprvé nechci říkat definici, definice je vždycky zkreslující. Já si nemyslím, že je tady nějaký velký rozdíl mezi veřejným a soukromým. To, co je soukromé, může velice pomáhat veřejnosti, může to pomáhat individuu. Může to sloužit mnohem lépe než to, co je veřejné. Ta situace je obecně známá. My jsme ji znali. Snad nebyla známá ve společnosti, ale byla známá lidem, kteří se o souvislosti zajímali - jaký tlak komerční nebo zájmový je v otevřeném, tak říkajíc demokratickém systému. Já si myslím, že lék není. Ten otevřený systém je svým způsobem tak složitý, že není možné říci ano, tady je to zlo a my to zlo teď zničíme. Tak, jak je ten systém složitý, tak takovou složitou práci je nutno v tom systému dělat, aby některé věci nepřerostly nebo nebyly na újmu. Myslím, že vláda odráží společnost. Vláda je to, co víme, co chceme, o co usilujeme. Jestliže se vláda nebo parlament bude chovat neutrálně a bude udržovat určitý technokratický pohled na společnost, tak samozřejmě ta společnost něco v sobě duchovně ztrácí. Tento otevřený systém dává člověku svobodu, ale málokdo si uvědomuje, že mu dává i zodpovědnost. Lidé na to nejsou zvyklí, protože žili v systému, kde všechno pro ně bylo vyřešeno, urovnáno do určitého modelu a nenesli žádnou odpovědnost.

CH: Ano, tak to je asi opravdu v této společnosti závažný problém, povzbuzovat lidi k odpovědnosti a k iniciativě.

PK: Ano.

CH: Ještě jedna otázka. Protože jste vznesl téma důležitosti kultury. Když se řekne kultura, vybaví se mi alespoň dva problémy. Jedním je důležitost udržování české kultury, která pracuje s televizí a je vystavena velkému pokušení a finančním podnětům importovat televizi z jiných kultur, americkou televizi, německou televizi, francouzskou televizi. Přestože česká média mají bohatou tradici. Takže toto je asi jeden z problémů - udržování české kultury, která hovoří k českým lidem o českých problémech. Druhá otázka, která s tím souvisí, zní, zdali média považujete za kulturu. Hovořili jsme o investigativní žurnalistice a obvykle, když dnes hovoříme o investigativní žurnalistice, tak máme na mysli buď noviny anebo televizi. Jestliže mají média svou vlastní kulturu, měla by být tato kultura živena občanskou správou jakou je Česká televize? Mohl byste něco říci k jedné z těchto otázek: média a kultura a/anebo důležitost české kultury na obrazovce?

PK: Já nejsem moc striktní v obraně české kultury. Česká kultura je pro mě trochu vágní pojem, pokud tedy nemluvíme o literatuře, divadle, filmu atd. To, že sem přichází velmi silný americký vliv, který je uměle sem tlačen, samozřejmě na základě byznysu, odpovídá tomu, co ta společnost chce. Jestli chce mít svou vlastní českou kulturu, tak si ji musí hlídat, musí si ji vytvářet atd. Pokud chce přejmout zvyky, zjednodušit život na jednoduchý technologický proces, tak samozřejmě tu kulturu ztrácí, ale ztrácí ji nejenom v tom, že ztrácí ty knížky, ale ztrácí hodnotu toho života. Je dost složité odpovědět na to, jestli hájit evropské kulturní zájmy. Dnes je to prioritní otázka, v Evropě otázka číslo jedna, protože na druhé straně je tady obrovský evropský sjednocovací proces, který samozřejmě oklestí takové zájmy. Další věc je ta, že pokud ten národ nebo společnost má něco, co ji přesahuje, pak je to tedy ta její kultura. To neznamená, že si uhájíme své vlastní písničky a tanečky. To je něco, co přinášíme světu. A pokud to nemáme, pak to samozřejmě nahradí nějaká kultura jiná.

Co se týče médií, média jsou samozřejmě kulturní. Jde o to, jak chceme hodnotit kulturu. Pro mě je oblastí slova kultura celkový duchovní život společnosti a tam samozřejmě moderní média patří. Záleží, jak se s nima zachází. To je jenom instrument.

CH: Myslím, že je nutné o mediální kultuře vzdělávat na vysokých školách a gymnáziích, aby lidé mohli rozvinout složitější představy o zapojení se do médií. A také o širších možnostech televize a vyšších požadavcích na televizi. Doufám, že se tomu tak v budoucnu stane. Ale některé síly, se kterými se střetáváte vy, řekněme mezinárodní mediální konglomeráty, kontrolují média u nás také. Tyto komerční zájmy komplikují lidem, kteří berou média vážně, cestu k vytvoření složitější mediální kultury.

PK: Média tady byla vždy. Když fungovala kniha jako základní komunikativní nástroj, tak samozřejmě ta média v tom pejorativním slova smyslu zde existovala. Existovala tady široká škála literatury, která byla spotřební zboží, mimo takzvanou vysokou literaturu nebo duchovní literaturu. To samé bylo s obrazem. Obraz zde fungoval jako spirituální věc, fungoval zde jako výzdoba, jako určitý obrázek pro potěšení chvíle. Role médií není vůbec nijak nová. To je úplně jedno, že tam je vytisknuto písmenko a tady je mikroprocesor. To jsou všechno jenom technické nástroje. Důležité je, co je tady v hlavě, nebo obsah v těch věcech, co je do nich předáno.

CH: Velice Vám děkuji za rozhovor.

(originál interview v češtině)

Pavel Kačírek vystudoval FAMU v letech 1968-72, a v letech 1973-80 vyrobil více než 50 krátkometrážních snímků pro Krátký film. Po podpisu Charty 77 musel přestat pracovat v médiích. V polovině 80tých let pracoval v nemocnici a mezi 1986-89 se stal členem skupiny produkující "Originální Video Journal", samizdatové videozpravodajství. Od roku 1989 pracoval pro Českou televizi. Jeho film "Téma: Franz Kafka" vyhrál v roce 1995 cenu za nejlepší český film roku a v roce 1992 pracoval jako president FITES, Unie českých filmařů. Nyní pracuje na hraném filmu a od roku 1995 vyučuje režii na FAMU.