CHRIS HILL
Postcards, 1995-97
Czech full screen
English full screen
Dear K.,
Here, back in the U.S., I am thinking about the media art, public
performances, samizdat video news magazine tapes, and television
programming immediately post-1989 that we saw together--those
projects that were produced in East-Central Europe during 1988-92.
For me these tapes are remarkable public landmarks. They represent
public stages that so-called artists and ordinary citizens directed
or commanded for their necessary communications under circumstances
that were extremely risky before 1989. Even after 1989 the risks,
while different, are significant because the economy, the media
industries, and independent media micro-cultures are so volatile
and remain vulnerable to colonization by transnational interests.
I've heard many first hand accounts of the 1989 changes that feature
descriptions of events that challenged the concentrated political,
economic and cultural power of telecommunications in some way--provocations
at TV facilities, mass demonstrations in response to media legislation...In
all of the work that we saw by artists and independent TV producers,
communications practices were being questioned and repositioned
in some way through the self-authorized productive activities
of the media makers. I think it is very important for American
audiences to see this work.
Yours,
C.
Dear J.
During my stay here in the Czech Republic, I find myself fascinated
with postcards. The new ones collectively constitute a sort of
map to the city. They call attention to what seem to be the celebrated
public places or local spectacles, which are in any case, the
public spaces of the local residents' imaginations, or at least
those features that can be shared with visitors like me. In a
way these postcards function like television-they are widely available
and accessible spectacles, and they map our shared imaginary landscapes.
Of course many people here leave the city for their cottages on
the weekends, and those cottage landscapes seem much more private
and less likely to be shared with visitors. Maybe that's where
people feel their speech and activities can be less guarded and
uncensored.
These spectacular sites must be owned by the national or local
governments, the public servants. I wonder if they qualify as
public space in the legal world or only in the public imaginary.
For example the issue of free speech which is, as you know, protected
by law on public streets and parks and on cable TV in the U.S.,
has not emerged as a critical issue in conversations I've had
with people here. I know it's dangerous to generalize and that
some people are becoming fabulously wealthy by identifying exploitable
resources, but many of the people that I've spoken with about
art and independent media here seem to reference something which
is more of a collective awareness about available resources, both
cultural and material, a sense of former?still? shared ownership
of these spaces. I wonder how many people would agree that cultural
equivalences could be made between historical landmarks, parks
and nature preserves, and telecommunications spaces?
Yours,
C.
Dear D.,
I've found a great used book shop in Brno that sells old postcards
very cheaply. Most of them are very ordinary cards from places
people tended to go on holiday with family or fellow workers--hot
springs, the Tatras for hiking or skiing, family summer camps-whose
pictures tend to be more informative than spectacular. They are
less about mapping a particular place and more about transmission,
the transmission of a message from someone who has made a trip,
who has resituated him or herself and are offering a new perspective.
Also in these book shops you can usually find collections of cards
from foreign countries. I'm particularly intrigued with these,
because it's not uncommon to find in those bins an old postcard
from Niagara Falls. As someone who has been a longtime resident
of the Niagara Frontier (that 20 miles stretch along the Niagara
River including Buffalo), I can look through almost any collection
of old postcards in any part of the world and expect to find pictures
of home.
Yours,
C.
Dear B.
You must understand that these interviews are very specific to
time and place. Some of them involved extensive translation when
they were recorded, and even when we spoke directly in English,
it was often necessary to negotiate cultural references because
of different histories with concepts such as public space, art,
free speech, and public bureaucracies and private institutions.
And the edited versions involved another set of translations.
Did you know, for example, that the English word for "explore"
is often translated into Czech as "invent?" The notion of wandering
attentively through uncharted territory apparently resonates to
different cultural and psychological phenomena. But I think that
it's valuable to document such shifting conditions through the
interviews which then can be repositioned to participate in some
contested public space, a media channel most likely, which must
be continually reinvented.
Yours,
C.
Chris Hill is a media curator, teacher, and artist. She coordinated
the video program at Hallwalls Contemporary Arts Center in Buffalo
from 1984-95, and worked with public access cable TV in Buffalo
for many years as a producer and board member. She now teaches
in the Communications Department at Antioch College. In recent
years she has taught in the Video/Multimedia/ Performance Studio
in Brno, Czech Republic, and in SUNY Buffalo's Department of Media
Study, and in conjunction with the Video Data Bank (Chicago) curated
a 17-hour collection "Surveying the First Decade: Video Art and
Alternative Media in the U.S. (1968-1980) ."
Dana Recmanova, who translated these interviews, is a student
of Mass Media Communications in the Faculty of Social Sciences
at Charles University in Prague.
CHRIS HILL
Pohlednice, 1995-97
Milá K.,
tady, zpátky ve Spojených státech, přemýšlím o mediálním umění, veřejných performancích, samizdatových videových magazínech a televizním programu těsně po roce 1989, o všech těch projektech, které jsme spolu viděly, vytvořených ve střední a východní Evropě během let 1988-92. Pro mě ty vzpomínky znamenají pozoruhodné veřejné mezníky. Představují veřejná jeviště, která takzvaní umělci nebo běžní občané organizovali nebo řídili pro nezbytnou komunikaci za podmínek, které byly před rokem 1989 neobyčejně nebezpečné. Dokonce i po roce 1989 se to nebezpečí, přestože odlišné, zdá stále výrazné, protože ekonomika, mediální průmysl a nezávislé mediální mikrokultury jsou tak nestálé a snadno zranitelné vzhledem ke kolonizaci transnárodními zájmy. Slyšela jsem mnoho postřehů z první ruky o změnách v roce 1989, které vypovídaly o událostech, které nějakým způsobem kritizovaly politickou, ekonomickou a kulturní moc telekomunikací - provokace před budovami TV, masové demonstrace jako odezva na mediální legislativu... Ve všech dílech umělců a nezávislých TV producentů, které jsme viděly, byly způsoby komunikace zpochybňovány a uváděny do jiných kontextů prostřednictvím autocenzurovaných tvořivých aktivit mediálních tvůrců. Myslím, že je důležité, aby tuto tvorbu viděla americká veřejnost.
Tvoje,
C.
Milý J.
v České republice mě fascinují pohlednice. Ty nové utvářejí společně jakousi mapu města. Upozorňují na něco jako veřejná výstavní prostranství nebo místní zajimavosti, což je vždy v představách místních obyvatel veřejný prostor anebo rysy města, které mohou s nimi sdílet návštěvnící jako jsem já. Svým způsobem ty pohlednice fungují jako televize: jsou snadno dosažitelnou a přístupnou podívanou zaznamenávající naše společné imaginární krajiny. Samozřejmě, spousta lidí tady odjíždí na víkend z města do svých chat a tamta chatová krajina se zdá být svobodnější a pravděpodobně méně sdílená s návštěvníky. Asi jsou to místa, kde lidé cítí, že jejich slova a činy mohou být méně střežena a necenzurována.
Ta okázalá místa musí určitě patřit národní nebo místní správě,
veřejným službám. Zajímalo by mě, jestli jsou ustanoveny jako
veřejný prostor i v legálním světě, nebo pouze v představách
veřejnosti. Například svoboda projevu, která je, jak jistě víš,
ve Spojených státech chráněna na veřejných ulicích a v parcích a
kabelové televizi, se tady vůbec jako kritické téma v rozhovorech
s lidmi neobjevuje. Vím, že je nebezpečné zevšeobecňovat a že
někteří lidé pohádkově bohatnou díky tomu, že dovedou rozpoznat využitelné zdroje, ale mnoho lidí, se kterými jsem mluvila o
umění a nezávislých médiích, poukazovalo na to, co se zdá spíše
něco jako kolektivní vědomí o dostupných jak kulturních, tak
materiálních zdrojích ve smyslu dřívějšího, stále společného vlastnictví těchto míst. Zajímalo by mě, kolik lidí by souhlasilo s tím, že různé kultury lze srovnávat podle historických
mezníků, parků a přírodních rezervací a telekomunikačního
prostoru.
Tvoje,
C.
Milá D.,
našla jsem v Brně krásný antikvariát, kde prodávají velmi levně
staré pohlednice. Většinou jsou to úplně obyčejné fotografie
míst, kam lidé jezdívali s rodinou nebo spolupracovníky na
prázdniny... teplé prameny, Tatry, rodinná letoviska. Ty
fotografie jsou spíše informativní než okázalé. Ani tak moc
nezachycují samotné místo, jako jsou sdělením. Vyslanou zprávou
od někoho, kdo vykonal cestu, přemístil sám sebe a nabízí novou
perspektivu. Taky tady v antikvariátech můžeš obvykle najít
sbírku pohlednic z cizích zemí. To mě přitahuje obzvlášť, protože
není vůbec neobvykle v těch krabicích najít staré pohlednice
s Niagárskými vodopády. Já, která už dlouho žiju na
břehu Niagáry ( na těch dvaceti kilometrech rozpínajících se podél
Niagáry včetně Buffala), se můžu probírat skoro jakoukoli sbírkou starých
pohlednic kdekoli na světě a předpokládat, že najdu fotografie svého
domova.
Tvoje,
C.
Milý B.
rozuměj tomu, že tyto rozhovory jsou velmi svázány časem a
místem. Některé prošly značnými překlady při nahrávání, a dokonce i
když jsme hovořili přímo anglicky, často bylo nutné upřesňovat
kulturní odkazy kvůli odlišné historii - např. pojmy jako veřejné
prostranství, umění, svoboda slova, veřejné byrokracie a soukromé
instituce. A upravené verze vyžadovaly další překlad. Víš například, že anglické slovo "explore" (zkoumat, prozkoumat) se často do češtiny
překládá jako "invent" (vynalézt, nález)? Představa pozorného
procházení neznámým územím zřejmě odpovídá odlišným kulturním a
psychologickým významům. Stejně si ale myslím, že má cenu
zachytit tyto přechodné podmínky prostřednictvím těchto
rozhovorů, jež pak mohou být přemístěny do nějakého diskusního veřejného
prostoru, nejpravděpodobněji na nějaký mediální kanál, který musí
být neustále obnovován.
Tvoje,
C.
Chris Hill je mediální kurátorka, učitelka a umělkyně. V letech 1994-95 koordinovala videový program v Hallwalls Contemporary Art Center v Buffalo a po mnoho let pracovala pro veřejně přístupnou kabelovou televizi v Buffalu jako producentka a členka rady. V
současné době vyučuje na katedře komunikace na Antioch College. V
posledních letech vyučovala v Ateliéru video-multimédia-performance na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a v SUNY Buffalo na katedře mediálních studií. Ve spojení s Video Data Bankou (Chicago) byla kurátorkou 17 hodinové sbírky "Přehled první dekády: videoumění a alternativní média v USA (1968-1980)".
Dana Recmanová, která přeložila tyto rozhovory, studuje obor
masová komunikace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.